Veteránky: Věřím, že jsme neřekly poslední slovo

Mládež Ostatní

V České republice takřka nemají konkurenci. Z posledních šesti mistrovství přivezly pět zlatých medailí, takže se basketbalové veteránky ze Strakonic rozhodly, že zkusí štěstí i za hranicemi. Před rokem vyrazily na světový šampionát do italského Montecatini Terme, kde si počínaly nad očekávání. Z šesti zápasů vyhrály hned čtyři, bohužel na lepší než devatenáctou příčku to v šestatřicetičlenném startovním poli nestačilo. Přesto nadšení bylo obrovské, takže se strakonické Old Stars zúčastnily i letošního mistrovství Evropy, které se uskutečnilo od 22. června do 1. července ve slovinském Mariboru. A tam si dokonce sáhly na cenný kov! K Otavě přivezly bronz. „Určitě je to pro nás splněný sen, i když ambice být ještě lepší nás neopustily… Hlavní však je, že jsme v našem věku aktivní, hrajeme a hýbáme se. Bonusem v kolektivním sportu je duch celého týmu, který neskutečně funguje a je velice omlazující,“ vysvětluje v rozhovoru pro Týdeník Strakonicko Yvetta Hrabáková, členka úspěšného veteránského týmu.

 

Myslíte si, že bylo třetí místo maximem, nebo jste klidně pomýšlet i na finálovou účast? Tam byla asi trochu smůla, že jste v semifinále narazily na silné Rusko, jemuž jste podlehly rozdílem jedenácti bodů…

Věřím, že jsme ještě neřekly poslední slovo. Základním principem sportu je vítězství. A my jsme bojovnice!

Jaké jste měly od rodiny a známých ohlasy na to, že domů vezete medaili?

Naše rodiny nás naštěstí podporují a prožívaly s námi naše výsledky. SMS zprávy s podporou nás vždy neskutečně nakoply. Na to, že vezeme medaili, přišlo mnoho zpráv a gratulací. Hezké je, že i naše děti byly hrdé na svoje mamky.

Pod jakým názvem jste se vlastně turnaje zúčastnily? Brali vás pořadatelé a ostatní týmy jako Českou republiku, nebo spíše jako Strakonice?

Brali nás jako Českou republiku, i když se nás ptali, kde Strakonice leží. Od firmy Jany Vohryzkové v Třešovicích (Vítěz – poháry) jsme dostaly pamětní medaile se Strakonicemi a dudákem, které jsme při zahájení zápasů rozdávaly soupeřkám. Ty se pak zajímaly třeba i o dudácký festival. Mockrát za tento dar děkujeme.

Co vás vůbec vedlo k účasti na letošním mistrovství Evropy? Byl to fakt, že jste si před rokem v italském Montecatini Terme vyzkoušely, jak taková vrcholová akce funguje?

Hrajeme basketbal s malými přestávkami celý život. Každý rok se účastníme mistrovství republiky veteránů v Klatovech, kde jsme již dlouholeté vítězky v naší kategorii, takže to bylo logické vyústění, proč to nezkusit i v evropském či světovém měřítku. Pak už chybělo jen všechno zorganizovat a finančně zajistit. Samozřejmě šlo i o podporu rodiny každé z hráček, protože po dovolené na tomto mistrovství je zase méně času pro dovolenou s rodinou…

Dalo by se mistrovství Evropy a světa porovnat, nebo se jednalo o zcela dvě rozdílné akce?

Na mistrovství světa, navíc konané na území Evropy, bylo veliké množství družstev – pět stovek a v naší kategorii 37. Musela být rozdělena do několika skupin a malé zaváhání neumožnilo se probojovat na dobré umístění. Na druhou stranu, zahrát si proti soupeřkám z Jižní Ameriky (Peru, Chile) nebo Japonska byl zážitek. Vítězství byla vybojovaná tvrdostí na hranici regulérnosti. V komunikaci a setkávání se s ostatními účastnicemi mistrovství Evropy a světa byla srovnatelná. Na evropském šampionátu bylo logicky méně účastníků – 130 týmů.

Takže vám více sedí evropský basketbal?

Evropské týmy preferují styl hry podobný tomu našemu, takže se hrál vyloženě kombinační basketbal, na nějž jsme zvyklé. Sice se hraje také tvrdě, ale není to za hranicí regulérnosti. Pokud družstva z Jižní Ameriky neudržel rozhodčí v nějaké mezi, bylo to o strach a o zranění. Tam jsou hráčky tak přemotivované, že i když prohrávají jednoznačně, stejně máte pocit, že jde o život. Podle výbavy těchto družstev nám přišlo, že je vše financované státem a očekávají se na oplátku výsledky.

Jak to v Mariboru probíhalo po organizační stránce? Klapalo vše, jak mělo?

Maribor je krásné město plné sportovišť. Slovinsko nám připadalo i mentalitou svých obyvatel velmi podobné České republice. Na dvou místech, ve kterých se mistrovství Evropy hrálo, byly pokaždé dvě veliké sportovní haly a v každé se nacházela dvě plnohodnotná basketbalová hřiště. V jedné hale bylo hřiště místo ledové plochy na hokej.

Kde jste byly ubytované a jak jste trávily volný čas? Kolik jste si přivezly zážitků?

Na ubytování jsme si zajistily penzion, kde jsme byly všechny pohromadě. Ve volném čase jsme buď měly společný program pro všechny účastníky mistrovství včetně průvodu městem, ale snažily jsme se i poznat okolí Mariboru – Ptuj, Planici se skokanskými můstky, prameny Sávy, jezero Bled, Vulberg a Rogla. Musely jsme ovšem plánovat, podle toho v kolik hodin se hrálo, jaký výlet můžeme udělat, abychom zase další den nebyly na zápas moc unavené.

Když jste před rokem vyrazily na světový šampionát, v podstatě všechno jste si hradily samy. Jak tomu bylo tentokrát? Podařilo se vám oslovit nějaké sponzory?

Na mistrovství Evropy jsme dostaly příspěvek od Města Strakonice deset a od strakonického pivovaru pět tisíc korun. Náklady Mistrovství Evropy se celkově vyšplhaly na 150 tisíc. Takže jsme si vše v podstatě hradily samy.

Vaše družstvo prošlo basketbalovou školou Miroslava Vondřičky. Jak na jeho trénování vzpomínáte a je pro vás oporou i v současnosti?

Určitě. S panem Vondřičkou jsme byly během turnaje neustále v kontaktu. Jeho podpora je pro nás velmi důležitá. Jak říká, jsme pro něj vítězky, hlavně proto, že stále ještě hrajeme.

Plánujete další účast na světovém, či evropském mistrovství, nebo jste se rozhodly tuto kapitolu po účasti na každém z nich uzavřít?

Jsme ještě mladé holky, takže na zavírání kapitoly je ještě brzo! V příštím roce se uskuteční mistrovství světa v Helsinkách a v roce 2020 je mistrovství Evropy v Malaze. Takže do roku 2020 plány jsou.

 

Zdroj: Týdeník Strakonicko. Autor: Jan Petráš.