Po takřka 23 letech se rozloučila s USK Praha a původně se k basketbalu vůbec nechtěla vracet. Nyní Jana Klečková vede mladší žákyně BK Strakonice. V rozhovoru mluví o svém návratu, práci s hráčkami i cílech pro novou sezonu.
Po letech jste se vrátila do Strakonic, tentokrát v roli trenérky mladších žákyň. Jak se váš návrat zrodil a co rozhodlo, že jste nabídku přijala?
O tom, že skončím v USK Praha, jsem se rozhodla po Novém roce. Oficiálně jsem klubu svůj odchod oznámila na přelomu ledna a února. K 31. květnu 2026 jsem se po téměř 23 letech s USK rozloučila. Důvodem byl nesouhlas s některými rozhodnutími v rámci klubu, ale hlavním důvodem byli rodiče. Po odchodu jsem se k basketbalu vůbec nechtěla vracet. Vedení strakonického klubu mě ale oslovilo s nabídkou pomoci s trénováním a dalo mi možnost vybrat si jakoukoliv kategorii. Nabídku jsem nejprve odmítla, protože jsem se k basketbalu vracet nechtěla. Řekla jsem ale jednu větu: „Pokud byste měli problém s nedostatkem trenérů, pomohu s dětmi…“ A nakonec se právě tato věta stala skutečností.
Proč jste si vybrala právě kategorii mladších žákyň? V čem je podle vás práce s hráčkami v tomto věku zajímavá a zároveň náročná?
Kategorii mladších žákyň jsem si vlastně nevybrala – neměla trenéra. V začátcích své trenérské práce jsem tyto kategorie také trénovala, takže jsem věděla, do čeho jdu. Za zajímavou bych tu práci asi úplně neoznačila. Spíše ji považuji za nesmírně důležitou. V tomto věku je potřeba naučit hráčky základům, správné technice a jednotlivým dovednostem, na kterých mohou později stavět. Náročné je především to, že hráčky v tomto věku musíte neustále hecovat a motivovat. Jakmile polevíte vy, poleví i ony.
V minulosti jste působila u mládeže v USK Praha. Jak velký rozdíl vnímáte mezi fungováním takového velkoklubu a prostředím ve Strakonicích?
V jakékoliv práci nebo kolektivu je to především o lidech a o schopnosti dělat kompromisy. Do funkce hlavní trenérky SCM USK Praha jsem byla tehdy tak trochu „vhozena“. Nikdo mě neučil, všechno jsem si musela postupně zjistit a vybudovat sama. V prvních letech jsem navíc všechno dělala ještě při zaměstnání. Dávala jsem do toho obrovské nasazení, protože to byla práce, která mě bavila. Rozdíl mezi USK a Strakonicemi vidím asi především ve finančním zabezpečení. Ve strakonickém prostředí se zatím stále rozkoukávám. Každopádně bych strakonickému basketbalu přála, aby se vrátil do popředí, kde v minulosti byl. Potenciál tady rozhodně vidím.
Jaké máte zatím z týmu a celého strakonického klubu dojmy? Překvapilo vás po návratu něco příjemně?
Z týmu mám zatím dobrý pocit. Většina hráček je sice ročníkově mladší, než odpovídá této kategorii, ale jejich potenciál a především chuť a odhodlání jsou obrovské. Jinak je na nějaké větší hodnocení zatím brzy.
S jakými cíli jste do nové sezony vstoupila a na čem byste chtěla u mladších žákyň nejvíce pracovat?
Asi bych zopakovala to, co jsem řekla hráčkám. Jakýkoliv sport přece děláte a „honíte si na trénincích trika“ proto, že chcete – máte touhu vyhrávat. Takhle to cítím i já. Mým úkolem je hráčky posunout, naučit je základům a postupně také novým věcem. A ano, i já jako trenérka chci vyhrávat. Samozřejmě přijdou i prohry. Ale za mě je vždy důležité, aby po nich člověk mohl říct, že jsme všichni na hřišti udělali maximum a soupeř byl prostě lepší. Jsem náročná sama na sebe, a tím pádem jsem náročná i na hráčky. Přece jenom jsem odchovaná panem Vondřičkou.