Historie

1. O pravěku strakonického basketbalu

První strakonické koše padly na gymnasiu okolo roku 1934, kdy tuto novinku přinesl studentům gymnazijní profesor Klomfar. Studenty hra zaujala natolik, že za druhé světové války (1940 – 1945) hráli krajskou divizi, kde měli soupeře z Českých Budějovic, Tábora, Milevska, Hluboké a dokonce měli i Béčko, které hrálo I. třídu společně s Pískem, Sepekovem, Rožnovem, Ševětínem, Žirovnicí, čili víc soupeřů než dnes. Jistě je zajímavé, že do Žirovnice několik let po sobě jezdila na soustředění nová nastupující generace chlapců a dívek narozených okolo roku 1944. V předválečné i válečné době byl iniciátorem Jaroslav Háza a kádr tvořili hráči: J. Samec, Květa Soukup, Zbyněk Sauer, Zdeněk Šrámek, Čára Diviš, F. Bezpalec, M. Topinka. Po válce se tým rozšířil i omladil – Eman Rod, Pini Vojík (oba jeho synové později reprezentovali ČSR v odbíjené), V. Zeman, M. Treybal, zapojily se i studentky – J. Šabatová, O. Kasperová, H. Brázdová, J. Chudá a další. Základy byly z ročníků narození 1926/1927 a že byli úspěšní dokazuje jejich druhé místo na táborském turnaji středních a odborných škol.

Domácí zápasy se hrály v sokolovně a jelikož sál sloužil všemu sportu stejně jako společenským akcím musely se mistrovské zápasy hrát ve středu. Tato generace silně ovlivnila budoucnost strakonické basketbalové cesty. Prvním důkazem je to, že na basket do Sokolovny chodili diváci i dlouho po válce, když jiné tělocvičny nebyly. Stejně jako přímo geneticky se předala štafeta dalším generacím. Syn Mirka Topinky (dnes lékař) hrál později jako úspěšný střelec za dorost a také jeho vnučka hrála v dorostu i v týmu žen. Stejně tak Květa Soukup výrazně prospěl rozvoji, vychoval řadu reprezentantek v Ústí, které přivedl do 1.ligy, jeho dcera hrála dlouhá léta za Spartu i reprezentaci, stejně jako jeho vnuk byl reprezentantem v týmech mládeže. A ještě navíc, jako věrný Strakoňák jezdil pravidelně v létě na přípravu do Volyně a tam s jeho týmem naše dívky hrály, ale hlavně nám tenkrát mladým a nezkušeným trenérům dával důležité rady, kdy začínat výchovou dětí, kolik bychom jich měli v týmu mít a co by měly umět.

Na těchto kořenech byl založen v roce 1950 oddíl košíkové při TJ Spartak Strakonice a jelikož tenkrát byla móda, aby každá továrna měla svůj sportovní klub oddíl košíkové založilo se i Fezko. To uvítali v zimě netrénující atleti – studenti a vznikla místní konkurence. Zbrojovka – tak se říkalo Spartaku – byla lepší. Za Zbrojovku – hráli ze starší generace M. Topinka, M. Kvapil, L. Kůs (i jeho dcera hrála), O. Karger, P. Kratochvíl (hráli i synové a také dlouholetý majitel restaurace Sklípek ve Strakonickém hradu, kde nám poskytoval azyl při klubových Silvestrech v dobách pozdějších). M.Kubička (profesor telesné výchovy na gymnaziu) a také doslova všesportovec A. Greill, který se podílel nezapomenutelně na rozvoji řady sportů ve Strakonicích (házená, hokej, závodní motocykly), k němu – dodatek pod koši se objevila i jeho vnučka. Za Fezko z nevýraznějších – J. Kužma (písecký chirurg), Z. Bočínský (učitel TV), O. Slováček (profesor gymnazia), J. Kuneš (výborný ortoped v Mostu), Vl. Pobořil (ústecký a pražský stavitel), M. Vondřička (veterinární lékař), šéfoval jim Kája Böhm.

Studenti odešli na vysoké školy a Fezko nemělo hráče tak se basketbalisté sloučili pod jednu střechu – Spartak ČZ. Zbrojovka se doplnila o nové tváře – R. Bogusch (později velmi úspěšný trenér – vychoval na př. i M. Jandu) J. Drobný, J. Veselský, J. Frček (hlavní iniciátor nové odborné vlny), K. Pavlík (dlouholetý hráč s podílem na renesanci, org .pracovník ), M. Dlouhý, O Sedláček, většinou zaměstnanci Zbrojovky a M. Tlach (bývalý starosta). Odchod na vysoké školy prospěl rozvoji, doma bylo v jednom týmu víc hráčů, ale hlavně se studenti vrátili (jako dobří holubi) a přinesli zcela nové pojetí hry, nehrála se jen zona, ale hlavně nejvyšší hráči začali hrát pod košem soupeře v roli pivotů. To byl převrat, který dnes je samozřejmostí.

Osobní vzpomínka Miroslava Vondřičky: „V Brně jsem se přihlásil do týmu naší fakulty a když jsem přišel na první trénink, tak se mně nikdo na nic neptal a jako vysoký jsem byl vyslán hrát pod koš. To byla základní změna, stejnou zkušenost zažil Olda Slováček i Vlastík Pobořil. Logicky jsme to také přinesli domů…“

 

2. Před naší revolucí, která otevřela novou éru

Od změn zavedených v létech 1951 – 1953 ve způsobu hry se zvedla kvalita strakonické hry a tým mužů se pohyboval na předních příčkách oblastního přeboru. Největšími soupeři byly České Budějovice, Český Krumlov, Dukla Bechyně a také Blatná. Hrálo se stále v Sokolovně, někdy i již dnes zbořené tělocvičně na Křemelce.

První krok k možnému zlepšení nastal postavením Dukelské školy, kde měl tým konečně své pravidelné zázemí, i když se mohlo trénovat jen jednou týdně (ve středu jednu hodinu), jinak vše patřilo základní tělovýchově. K dispozici byl jeden šněrovací míč a také nebyl žádný trenér. Tým A. Greilla, R. Bogusche, P. Kratochvíla, L. Kůse, K Pavlíka byl doplněn J. Frčkem, O. Slováčkem, V. Pobořilem, M. Vondřičkou a trénink spočíval ve hře dvojic, či trojic (zvaných čunča), ale jelikož se hrálo o pivo, byly boje nelítostné a proto prospěšné.

Jak se ukázalo, výstavbou byl položen základ k revoluci v rozvoji i kvalitě, i když nečekaný obrat přišel z jiné, zcela dobrovolné, vlastně náhodné strany. Tělocvičnu začínali plně využívat studenti gymnasia a basketem poznamenaný profesor M. Kubička je tam pouštěl i bez dozoru a kluci využívali hlavní přestávku a často si chodili zahrát i místo oběda. Tato parta nadšenců, kteří hráli i házenou, položila základy nové éry…skutečnou duší byl Boja Korejs (učil ve Volyni a dnes jej vídáme při letní přípravě) a okolo něj byli: Jura Englich (vysokoškolský vědecký pracovník, pomohl se založením Euroškoly u nás), Pepec Vávra (známý strakonický gynekolog), Jáka Kovář (první a také zatím poslední strakonický reprezentant v juniorech i mužích), Šándor Jára (ing., pracuje v kulinářských specialitách u firmy p. Českého ), Jarda Marčal (strakonický učitel), Hanzi Hošek (stavební ing. a později také předseda našeho klubu), Ťopa Čížek (učitel ve Dvořišti). Později zatáhli mezi sebe potřebného vysokého „mochra“ Mirka Mužíka (technik v ČZM). Všechna jména jim určil Bója, jinak nezapomenutelný dribler s mimořádným citem pro hru. Jejich ročník narozen byl 1943/4/5.

Kluci chtěli víc a tak se obrátili na Pobořila a Vondřičku (asi jim hra těchto opor padla do oka) a chtěli, aby je trénovali. Oba byli nezkušení a nevěděli, co se má trénovat, ale zklamat důvěru nemohli. Míra Vondřička si koupil knihu od Sv. Mrázka (trenérská evropská hvězda) a jal se studovat, zaujal jej protiútok a na letním hřišti na Sídlišti se začalo s jeho nácvikem. Chlapci následně vyhráli titul přeborníka v oblasti, to bylo něco zcela neuvěřitelného, nového. Dlužno dodat, že to nebylo organizovaným tréninkem, ale především díky umění, které získali o přestávkách.

Zda úspěchy či tajné lásky zlákaly spolužačky těchto chlapců dodnes jasné není, ale i ony přišly s nápadem, že by také chtěly hrát a tím se začalo i na dívčím poli. Ovšem před tím se musely doslova vyhádat hodiny na hlavním výboru, stejně jako možnost používat sprchy po tréninku, později dokonce byla povolena i teplá voda. Dnes to zní jako výmysl.

Jako byl duší u kluků Bója tak u dívek to byla Dana Soukupová – Kupková (učitelka), Jitka Dušková – Kabourková (učitelka), Aja Englichová (manželka Jury Englicha ) – Masopustová (ing. ekonomie), Zina Pejšová – Nedvědová (profesorka), Věrka Mikolášková – Kratochvílová (ing. – profesorka), Dana Strnadová – Chládková (učitelka), Zuzka Čejková (vdala se do Německa – učitelka). To byl základ budoucí ženské hry. Děvčata vynikala nadprůměrnou morálkou a od prvních chvil svědomitostí a touhou být lepší. Jejich první tréninky byly v minitělocvičně ZŠ FLČ. Také jim chyběla vyšší hráčka a tak byla zlákána Dana Pichová – Petránová, která nejen tým doplnila pílí a svědomitostí, ale později se úspěšně zapojila také jako trenérka.

Byla to ona, kdo mezi svými dětmi objevila talent Jarky Bernasové. Dodnes jsme jí dlužní poděkovat. Mnohá potvrzení jejich vůle jsou jistě hodná zápisu do historie. Začalo to již v jejich prvním tréninku, když oba trenéři (Pobořil a Vondřička) přišli o víc než půlhodiny později, ale děvčata tam ochotně čekala a bez výčitek začal trénink. Podobný až neuvěřitelný příklad, když na tréninku dostaly za úkol nácvik přihrávek, i když trenér byl na cca 10 min odvolán,děvčata po celu tu dobu pokračovala v zadaném úkolu. Snad stojí také za zaznamenání, že Vondřička si dal o vínku, že již nikdy nesmí přijít na trénink tak pozdě.

 

3. Od prvních pokusů před 30 lety opouštíme krajské přebory – muži i ženy

Do družstva dorostenců se zapojili dva o rok starší studenti – Jan Koch (dlouholetý ing v ČZ) a Radek Soukup (stejně jako Honza), dorostenci v oblasti převyšovali a proto bylo vytvořeno béčko mužů a oba týmy se přihlásily do oblastního přeboru. Jelikož mladé béčko trénoval Miroslav Vondřička, tak hrál s nimi stejně jako Kája Pavlík (hru béčka uznával jako lepší ) – jinak organizační duše klubu. Béčku tajně fandil Jindra Frček, ale hrál z áčko. Béčko praktikovalo osobku a zkušenostmi osvědčení hráči áčka zonu, a to nešlo dohromady. Proto nutno dodat, že vztahy obou týmů neoplývaly přátelským ovzduším, spíš naopak a je celkem logické, že osvědčení borci z Ačka, kteří patřili ke špičce v přeboru se museli cítit jako lepší tým, neboť jsme se netajili myšlenkou na potup do II. ligy (tenkrát druhé nejvyšší soutěže). O tom, kdo je lepší rozhodlo s napětím očekávané derby.

Mládež vyhrála, ale radost z výhry kazilo rozčarování na druhé straně a skoro se spolu nemluvilo, navíc Vondřička s Pavlíkem byli pokládání za příčinu neúspěchu a museli poslouchat výtky, že kdyby hráli s nimi byl by výsledek opačný. V takto napjatých vztazích pokračovaly boje v přeboru. Největším konkurentem v boji o postup byla Blatná, kde byla skvělá parta. Honza Pouzar, bratří V. a J. Pokorní, Vláďa Zvára, Ruda Hejl. Později je doplnili mladíci jako ing M. Janovský (dnešní ředitel nemocnice v Písku, ale hlavně jeho synové spolu s ním se pustili do kvalitní přípravy písecké mládeže), J. Eichinger, R. Hampl a další. V Blatné bylo basketbalové dění kvalitní, měli také dorostence i dorostenky. Oni se to naučili od americké armády, která osvobodila v roce 1945 Blatnou stejně jako Strakonice. A že jim zůstal basket pod kůží, dosvědčuje fakt, že dodnes J. Pouzar (bývalý ředitel strakonické mlékárny) svolává jednou ročně ke srazům starší generaci z celého jihočeského kraje. A tak se muselo rozhodnutí o postup přeložit do blatenské Sokolovny a ta tenkrát byla diváky nabitá. Boj byl daleko složitější než doma s áčkem. Konečně o blatenské kvalitě svědčí její vysoká výhra na naším áčkem.

Zprávu o zápasu přinesl tisk s nadpisem: „Reportáž poledních tří minut“
Tři minuty před koncem blatenská sokolovna bouří, diváci chtějí vidět výraznější výhru, domácí vedou 50:46 a na hřišti zůstávají již jen tři strakoničtí – osmnáctiletí mladíci, ale hlavně skvělí bojovníci – B. Korejs, J. Englich a o rok starší J. Koch, ostatní vyfaulovaní se smiřují na lavičce s nepříjemným osudem. Ale ta trojice se nevzdává. Téměř neubránitelného dribléra Korejse nahání dva hráči domácí až do rohu hřiště, on však určitě v zoufalství dává přes hlavu koš. Protiútok domácím nevyšel a faulovaný Boja dává jednu šestku a snižuje na rozdíl bodu. Domácí ztrácí klid, ale hlavně další míč, pak již Boju honí tři hráči, ale on znovu proměňuje. Situace se opakuje a zase Boja dává dva TH a rozhoduje zápas. Další pokračování sděluje pochvalu střelci K. Pavlíkovi za 17 bodů a oceňují obránce J. Kováře a M. Vondřičku, že ubránili daleko nejlepšího střelce jihočeské oblasti Perčice (J. Pokorný). Klubko nadšených spoluhráčů se vrhá na parkety a všichni objímají strůjce výhry. Na oslavách se podílí také naše konkurenční áčko, které se vracelo z Mirovic z mistrovského zápasu a v závěrečných minutách fandilo tak nadšeně a zuřivě, že došlo až na ruční výměnu názorů mezi Tondou Greillem a domácími diváky. Tondovi pomáhal také již vyfaulovaný Honza Hošek. Tím se otevřela šance na postup, ale také došlo až k nečekaně snadnému smíření obou strakonických táborů.

V roce 1963 postupují muži do druhé ligy, za rok je následují i ženy. Oba týmy nesestupují z vyšší soutěže jak tenkrát bylo pro nováčky pravidlem, to jen potvrzuje dobře nastoupenou cestu ke zvednutí laťky nad úroveň oblastních soutěží. Muži se v dalších letech drží nad středem tabulky, i když odešla do pražské Slavie VŠ naše hvězda J. Kovář, který v začátcích týmu výrazně k udržení pomohl. Ta parta mladíků měla výborný cit pro hru, jednou se objevili v roli soudců a rázem se z nich již v tom vlastně útlém věku stali nejlepší a žádaní rozhodčí v oblasti. Stejně tak se ve druhé lize udržely ženy, které však měly v prvních dvou sezonách víc starostí. Jednu sezonu je od pádu zachránily dorostenky, když vyhrály přebor žen. Do jejich mladého nezkušeného týmu přišla s výraznou pomocí paní profesorka Jarmila Peřinová (dodnes s bývalými svými žačkami a spoluhráčkami kamarádí), odchovankyně tenkrát nejlepšího českého ženského týmu pražského Orbisu

 

4. Jindra Frček viděl vždy dál

Po vstupu do celostátně řízených soutěží jsme navázali čilé kontakty s Domažlicemi, kde se hrál výborný mužský basketbal. Zdál se nám nedostižným vzorem. Zásluhu na tom měl Jindra Frček, neboť měl v týmu Domažlic svého bratrance, který za Domažlice hrál. Jindra se již tenkrát osvědčil jako stratég, který viděl dál a věděl, že k dalšímu zvýšení kvality je nutná také vyšší kvalifikace trenérská a tak přemluvil Mirka Vondřičku, aby spolu odjeli na školení trenérů druhé třídy (dnes béčka). Bylo to v době, kdy v rámci vojenské krize byl týden před zahájením školeni M. Vondřička povolán na cvičení, ale snaha obou vyhnout se této povinnosti zvítězila.Týden v Nymburce pod vedením skvělého lektora doc. FTVS Emila Velenského (mistra Evropy z r.1947) položil základy k dalšímu růstu kvality. On byl sportovec tělem i duší a navíc osobní vzpomínka. M. Vondřičku vyzval ke spolupráci ve volejbalových deblech v době přednášek anatomie, neboť věděl, že ji musí znát. Jeho nadšení nás upoutalo, to byl zcela nečekaný impuls, který otevřel cestu k vyšší odbornosti. Vlastně byl zárodkem všech dalších úspěchů. Z odstupem času nutno dvounásobně podtrhnout Jindrovu prozíravost o nutné odbornosti, i když u něj o pohled dopředu nebyla nikdy nouze. On první viděl , že nám chybí vysocí hráči, proto postupně přivedl pod naše koše vysoké hráče, kteří nám vždy chyběli – bratry Brücklery (Tomáš da1.887 bodů), Jana Dynuše, který záhy odešel do prvoligové Ostravy, stejně jako legendy Otu Maška (dal 1.902 bodů) či Frantu Kovaříka (dal 383 bodů), který dodnes chodí našim týmům fandit. Jen jednou mužům pomohlo štěstí, do mlékárny nastoupil Vojta Elhota, který nám výrazně pomohl (dal 908 bodů). Jeho obě vnučky hrají, starší již za ženy v národním týmu, vlastně je škoda, že šel za prací později do Prahy. Na pivotu hrál z domácích Mirek Mužík (dal 1610) a Josef Kovář ( dal 387 bodů). Také ženy zápasily s nedostatkem vysokých, také nespaly, nejdřív se přemluvila písecká vysoká Hanka Kendíková, která hájila naše barvy statečně plných deset let (dala 1.687 bodů), obětavě dojížděla vlakem na tréninky, později Hanka Mazancová z Č. Krumlova a také Kristýna Alberová ze Zbytin (dnes vedoucí internátu průmyslovky, dala 1.229 bodů). Jinak na místech podkošových zaskakovali ti nejvyšší členové neb členky.

 

5. Stavba Poděbradovy školy nám pomohla, ale také máme na ní svůj podíl

Přes řadu složitostí se k nám vždy naklonilo trochu štěstí. Asi jsem ho zasloužili za společnou práci a píli, kterou byli všichni spoutáni. Dnešní pohled na tělocvičnu v Dukelské vyvolává otázku, jak jsme zde mohli hrát (na štěstí to pravidla dovolovala) a mnoho nechybělo, aby byla Poděbradka stejná, alespoň původní plán byl stejný. Basketbaloví snaživci větřili problém a tak se M. Vondřička odvážil čistit nejvyšší kliky a bojovat na krajském školském odboru. K pochopení asi došlo a tak jakoby náhodou přišly na výstavbu plánem nepředepsané delší překlady, které zvětšily šíři tělocvičny. Určitý čas se diskutovalo, zda se nemají vrátit , ale jelikož dohled na stavbě měl otec bratrů Samců (jinak skvělých našich hráčů – Honza dal 2.772 a Pavel 2.064 bodů) a tak se vše postupně odkládalo, až byly panely přijaty a basketbal dostal nové sídlo. O jedné šatně lépe nemluvit (tehdejší pan ředitel školy, ač sám s námi hrával, nám odvětil, že i děti se budou svlékat v umývárně), ale pro basketbal byly nové rozměry zázrak. Ještě k Samcům – mladší Pavel zdědil truhlářstvi na Volyňské, starší Honza byl dlouhá léta ředitelem průmyslovky a za ženu má basketbalistku Pavlu Přibkovou, učitelku Dukelské. Ale také Pavel přivedl jako svou ženu pod naše koše nepostradatelnou hráčku sparťanku Helenu, naši dlouholetou oporu (dala 1.558 bodů) a tak se vlastně stal také našim úspěšným trenérem.
Po postavení Poděbradky se mohla zlepšit péče o děti. Naše dítka se prosazovala i na turnajích , kde hrály v té tobě nejlepší týmy z celého Československa. Na mamutím pražském vánočním turnaji dosahovaly týmy dorostenců i dorostenek předních umístění . Podobným turnajem se chlubila i Bratislava (pohár osvobození Bratislavy), kde se skvěle zapsala generace dívek okolo ročníků 60 – 63.Vyhrály třikrát – jako žačky, jako mladší i starší dorostenky. Ta výhra ve starších byla nejcennější , neboť jsme porazili odvěkého soupeře Spartu, která nás se svou zonou trápila od dětských let. Asi na výhry mělo vliv , že se hrálo v rodném městě M.Vondřičky, vtipkoval Pavel Kamaryt a další spolutrenéři.

6. Jedeme za hranice

Okolo poloviny šedesátých let jel J. Hradec hrát za hranice – do Rakouska to byla tenkrát mimořádná událost) a požádal nás o posílení a tak jejich tým doplnili strakonické opory – Vladimír Čarek, Radek Soukup, Jan Koch, Mirek Vondřička. Důležitější však než výhra v Salcburku bylo navázání kontaktů a tak ženy i muži postupně representovali Strakonice – v Linci, v Steyru, ve Welsu a také později ve Vídni. Styk se navázal také s Stuttgartem (dokonce tak úspěšně, že jedna z našich nejmenších hráček Jana Šípková se úspěšně provdala a za dvoumetrového Jürgena Wescotta, dnes je lékařkou v Německu). Dále následovala utkání v Landshutu, Augsburku, Regensburku. Na ten máme velmi smutnou vzpomínku – přišel za námi náš bývalý dorostenec, moc skromný chlapec Pepík Koubek. Byl hrozně šťastný, že s námi mohl být, a nesmírně se těšil až se bude moci vrátit domů. Bohužel se návratu nedožil, krátce po naší návštěvě se zabil ve svém nablýskaném fordu, na který byl tak hrdý… dodnes vzpomínka na něj nutí k slzám.

Čilý styk byl navázán také s francouzskou FSGT, které jsme uvítali doma a tak naše ženské týmy hrály v Marseille, Condat, Mirande, Toulouse i s návštěvou Lourd.
Jedna perlička z Lourd: Na zájezdu byl s námi předseda OVČSTV L. Mach, který byl také tajemníkem vládnoucí strany (bylo štěstí, že byl fanda sportu, vážil si naší snahy, pomáhal nám s mezinárodními turnaji, stejně jako mnohým našim dětem k přijetí na vysoké školy a také se nám jej podařilo přesvědčit k rozhodující iniciativě na výstavbu haly). Všichni jsme se omývali v zázračné lourdské vodě, L. Mach stál opodál, až když všichni odešli, pohotově se omyl také. Nikomu jsme to na něj dosud neřekli, dnes to je možné. Ono se to pro něj oficielně nehodilo, ale přece byl také jen člověk.

7. I ke konci dvacátého století se držíme mezi špičkou

Před vstupem do sezony 1995/1996 přichází jako posila žen střelkyně z Varů Jitka Svobodová. Příprava je tradičně na Kubovce a do kondiční přípravy se zapojuje atlet i basketbalista Vlastík Němejc.
S výchovou podkošových přichází pomáhat Vojta Petr, bývalý reprezentant. Na druhé straně odchází Mirka Vodrážková a Jana Piškulová, obě podkošové posily, původem z Kraslic.
Úspěšné dorostenky jedou díky naší odchovankyni, hrající v Portu ,Vendule Šimonové – Jiráškové do Portugalska, ženy se přihlásily do Evropského poháru, hrají v italském Sciu, polské Gdyni a ruském Petrohradu.
Na tyto super týmy se nestačilo, ale samotný vstup na evropské pole je pro naše malé město ještě dnes nedoceněným úspěchem, neboť všechny tyto tři týmy hrají evropské poháry dodnes. Dívky mohly navštívit v Petrohradu Ermitáž v Zimním paláci a také kdysi oslavovaný parník Auroru, památník z obležení v druhé světové válce, to byla odměna navíc. Specialitou bylo, že když jsme jeli domů, nechtěli nám dát pasy, dokud nezaplatíme nějaký poplatek( 5 dolarů za pas ) za jejich vrácení, což vyžadovala nějaká velmi podivná organizace.My jsme pochopitelně žádné požadované finance neměli. Naštěstí domácí basketbaloví funkcionáři to vyřídili za nás.
Do soutěží vstoupily pod vedením Jindry Frčka páťačky. Často se hrálo proti chlapcům,a tak pokyny od Jindry zněly: „ Nesmíš na něj jen koukat, musíš s ním běhat, snažit se, aby nedostal přihrávku, neb mu brát míč.“
Z týmu se ozval hlas: „ A to na něj nemám koukat , ani když je hezkej?“ Z toho plyne jednoznačné poučení, jak slova trenérů berou dívky vážně a hlavně na co myslí.
Muži měli silný tým, i když se jim vstup do sezony nevydařil.Opory Jirka Brabec a Roman Beneš dostaly posily v mladém Liborovi Valentovi a také hradeckém odchovanci Petrovi Martínkovi.
Ženy nepostoupily mezi nejlepší čtyřku, ale dokázaly si vybojovat možnost zápasů o bronzovou medaili díky výhrám s Kr.Polem. V prvním zápase se zranila hlavní opora Jana Matějková, ale po celonočním ledování zraněného kotníku nakonec nastoupila a dokázala dotáhnout tým k výhře. I v tomto přístupu je dodnes nezapomenutelným vzorem. Nepříjemnou kuriozitou se zapsaly zápasy o bronz s týmem Kralup, po dvou prohrách doma se dvakrát vyhrálo v Kralupech a rozhodovalo se doma. Prohra byla zklamáním a navíc specifické na ní bylo , že nás prakticky porazila naše odchovankyně Eva Blažková –Kalužáková, hrající tenkrát v dresu našich soupeřek.
Konec sezony neskončil nijak optimisticky , muži sestoupili z třetí ligy – chyběla lepší morálka, oba týmy dorostenek nepostoupily na přebor (útlum byl logický , není možné být stále na výsluní). Jediným světlým bodem byla bronzová medaile žaček z přeborů ČR, kde nejvýraznější oporou byla Bára Kociánová …… a také první krůčky dělala dlouholetá opora našich žen Jitka Musilová .
Nastalo nepříjemné období různých rozporů, které by mohly přinést poučení do časů budoucích, ale nemohly pomáhat, chyběla spolupráce.To se odrazilo na výkonech, dokonce jedna hráčka vyslovila přání, aby se všechny rozpory pro poučení zapsaly do kroniky. Nezapsaly se možná ke škodě, protože jsme se budoucích rozporů nezbavili, a asi by zapsání nepomohlo.
Milan Janda se ujal trénování týmu žen a neměl lehkou roli. Odešla Jitka Svobodová, Jana Matějková,Silvie Helebrantová a nejvíc výkon týmu poznamenal odchod naší zcela vyjímečné podkošové odchovankyně, bojovného dítěte Venduly Vojtové ( za ženy dala 1390 bodů za dvě sezony) .Nepříjemné tahanice při odchodu J.Matějkové také nepatří mezi naše kladné stránky, neboť patřila k dlouholetým oporám, táhla tým (dala 2.042 bodů).Za hru u nás si to nezasloužila. Milan vedl v té době juniorky ČR, a tak se spolu s Kájou Svojšem snažili tým doplnit, podařilo se jim přivést řadu hráček, zejména hradeckou střelkyni Kateřinu Křížovou, která však byla jedinou skutečnou posilou. Nejeden klíčový zápas se vyhrál jen díky jejímu výkonu.Další se tolik neosvědčily.
Ženám nastávají na konci sezony starosti o udrženi ligy. Dokonce klesají na poslední místo a je ironií, že nás na něj posílají prohry s týmem Kralup, kde startují naše tři odchovankyně- již zmíněná Eva Blažková, dále Jana Klečková a také Vendula Vojtová. Ligu však družstvo udrželo.
Milan Janda se svými žačkami přivezl bronzové medaile z přeboru ČR, o které se zasloužily hráčky –Andrea Tesařová, Martina Plechatá, Veronika Divišová, Veronika Machalitzká, Alena Lišková, Pavla Musilová, Jana Mečířová, Hana Němcová, Zuzana Sochůrková, Lucie Čadková, Lucie Nárovcová, Lucie Prekopová a Pavla Hlubúčková.
Je také trenérem juniorek ČR, a na ME v roli technického vedoucího do Turecka jede s ním Zdeněk Tesař, jinak bychom možná mohli přijít o naši členku reprezentačního týmu Andreou Tesařovou, neboť ta po každém zápase dostávala květiny od místních obdivovatelů. Zda rozhodl otec je utajeno.
Letní příprava ve Volyni byla velmi náročná , především vzniklo mezi dětmi mnoho lásek, i proto se ze všech sil soutěžilo v disciplinách basketbalových i atletických.Potvrdilo se , že společná příprava zvyšuje aktivitu dětí a tím výsledný efekt. Jakkoli se v jednotlivých soutěžích dřelo , hlavní soutěž vyhlásil Jan Kraml o miss kempu. Vyhrála po zásluze Tereza Chalupová.
Vstup do roku 1999 se vydařil ženám v první lize, když za sebou vyhrály tři zápasy a byl předpoklad k udržení. Předpoklad se splnil až v samotném závěru. Oporami byly Drahomíra Vondřičková, Martina Hůlková, Bonďa Štveráková, Jarka Bernasová, Andrea Tesařová. Ženy nakonec ligu udržely, i když to byla nejsložitější situace od vstupu do první ligy .Muselo se bojovat v baráži s Libercem, sice úspěšně, i když to nebylo lehké, rozhodlo jen lepší skóre ze vzájemných zápasů.
Naopak se nedaří mužům a sestupují z 3.ligy, i když i oni mají své střelecké opory – Petr Martínek, Libor a Radek Valentové , Jirka Brabec a také klatovský Standa Křiváček.
Žačky vyhrály přebor ČR v Humpolci a jako odměnu je poslala federace na ME dívek ročníku 85 do italského Milána. Sestava Darina Johnová, Lucie Hanzlíková, Radka Hůlková, Eva Capúrková, Lenka Divišová, Míša Egerová, Lenka Dušková, Štěpána Turnerová, Eva Šindelářová, Lucie Flanderová (miss přeboru), Eliška Větrovcová. Parta to byla příkladná, dívky byly technické a také uměly dřít. Trenérem byl v té době Vondřička, ale v minikategoriích tým založil Jindra Frček. Již před přeborem na sebe upozornila Darina Johnová, když v Toužimi stanovila zatím nepřekonatelný rekord sedmi trojek v jednom utkání.
Do reprezentačního týmu kadetek se nominuje za své výkony Jitka Musilová a startuje na mistrovství Evropy, i když tam tým příliš neuspělo, Jitka patřila mezi opory.
Spolu s reprezentačními povinnostmi se pustil s maximálním úsilím Milan Janda do přípravy minižáků, a to přineslo jednak úspěch a hlavně se tím podařilo navázat na úspěšnou generaci roč.60-62, ve které Milan hrál.
Vrcholem jejich snahy byl přebor ČR v Mohelnici, když Jandovi chlapci přivezli první strakonické chlapecké zlaté medaile. Po stříbrné medaili z předcházející sezony to byl další výrazný úspěch a také potvrdil nutnost soustavné přípravy. Jelikož Milan byl v době přeboru na přípravě juniorek ČR, zaskočila jej v bojích o titul v roli kauče jeho žena Ivana , jinak také bývalá hráčka. Její výrok, že proto jsme ten titul vyhráli, je nezapomenutelný, i když jeto asi vážně nemyslela. Sestava chlapců Martin Janda, Olda Slováček, Radan Tesař, Jirka Jeřábek, Honza Čech, Lukáš Sobolčík, Lukáš Pokorný, Olda a Zdeněk Melicharové, Jaroslav Pojar, Lukáš Kovařík, Jiří Trojan a Richard Joza. V nejlepší pětce byl Martin Janda a Jirka Jeřábek. Radost chlapců po návratu do Strakonic zůstala nezapomenutelným dojmem. Pro dnešní fanoušky připomínka , že tento tým je základem současného úspěšného týmu mužů .
Milan Janda překvapuje ještě na světovém šampionátu juniorek, kam ČR postoupila díky čtvrtému místu v Evropě. Hrálo se na Slovensku a juniorky skončily druhé, čili lepší než na loňské Evropě. V týmu hrála také Andrea Tesařová .
Ještě před startem do mistrovské sezony přivezly žačky z Milána na evropském měření stříbrné medaile a již se zde objevují budoucí juniorské representantky- Darina Johnová, Radka Hůlková, ale i pardubická Zuzana Ondřejová a Hana Kramperová, která s námi jely jako posila.
Do vlastní sezony na přelomu století 1999/2000 vstupují ženy s cílem vyhnout se baráži o udržení. Tým posiluje vysoká Eva Fortuníková (bývalá reprezentantka, kdysi jako juniorka zlatá na ME). Dorostenky vybojovaly extraligu v obou kategoriích. Muži i dorostenci hrají oblastní přebor, oběma týmům začátek vyšel. Největším úspěchem však byl návrat Petry Gerstnerové- dnes Reisingerová (nejlepší střelkyně žen s 4.295 body) do týmu žen, která jen potvrdila, že maminky hrají po návratu z mateřské lépe. Do žákovské ligy míří také žačky.
Do kroniky se zapisuje velmi nadějná Štěpánka Turnerová, která jako nejmladší jela se staršími žačkami hlavně pro zkušenosti na turnaj do Hesenska .Po dvou dnech si stěžovala, že je unavená a bolí jí nohy. Protože jako nejmladší moc nehrála tak na otázku z čeho, pohotově odpověděla, no přece z těch rozcviček .
Ligové týmy jsou úspěšné, ženy jsou šesté ( lavní střelci – Eva Fortuníková, Petra Gerstnerová, Bonďa Štveráková, Jarka Bernasová), stejně tak starší dorostenky (střelci – Jitka Musilová, Barbora Kociánová), mladší dokonce druhé (střelci – Jitka Musilová, Eliška Větrovcová, Darina Johnová, Lenka Dušková, muži v přeboru jsou čtvrtí (Radek Valenta, Miloš Hůda, Roman Beneš, Jirka Brabec) a dorostenci druzí ( střelci – Tomáš Prokopec, Jan Kraml, Pavel Huspeka).
Na konci roku je uspořádán tradiční vánoční turnaj- pro minižactvo i mladší dorostenky.

8. Vstupujeme do nového tisíciletí

Na přelomu druhého tisíciletí se ženy po dobrých výkonech mezi elitou zabydlely na velmi dobrém šestém místě. Béčko žen vyhrálo oblastní přebor a žačky opakují svůj úspěch z minulé sezony a vyhrávají přebor ČR.

Také mladší žáci Milana Jandy jsou znovu zlatí a na post reprezentačního týmu kadetů usedá zaslouženě Milan Janda, v týmu má své ovečky Radana Tesaře (v dorostu dal 139 bodů), Jiřího Jeřábka (dal 433 body) a Martina Jandu (dal 740 bodů).

Po čtyřiceti letech máme také v chlapeckých složkách vychované reprezentanty. Kadeti sice nepostoupili na Evropu, ale kvalifikace se hrála v naší hale, proto to byl strakonický úspěch.
Sestava zlatých chlapců – Tomáš Hořejší, Martin Janda, Jaroslav Pojar, Ondřej Pešek, Richard Joza, Petr Hradil, Milan Hrubý, Oldřich Melichar, Lukáš Pokorný, Radan Tesař, Lukáš Hrouda, Jiří Jeřábek, Oldřich Slováček, Ondřej Gavlas, Filip Vadlejch, Ondřej Kalous.
Naopak kadetky ČR na Evropu postoupily, také ony hrály kvalifikaci v naší hale. Oporami týmu, nebo lépe doslova ústředními postavami byly Radka Hůlková (jako dorostenka dala 716 bodů), Darina Johnová (dodnes čtvrtá střelkyně historie, dala 2. 033 body) a Eliška Větrovcová (dala 1. 850 bodů), u týmu byl asistentem Miroslav Vondřička, vedoucím týmu byl Josef Opava. Ten se osvědčil jako vedoucí svou tradiční přesností a navíc měl výraznou zásluhu na dodržování pitného režimu na vlastním MEK, když zajišťoval pro vedení domácí výrobek – ožuskoje (pivo).

Čtvrté místo na MEK se zdálo tenkrát trochu zklamáním

Postup kadetek však poznamenal výsledky přeboru ČR, který se hrál těsně po kvalifikaci a po psychické únavě děvčat skončily Strakonice na skore „jen“ čtvrté za jedinou prohru o dva body. Slzy byly pochopitelné.

Vše nahrazují dorostenky na konci sezony 2001/2. Mladší přiváží do Strakonic stříbrné a bronzové medaile z přeborů ČR. Na těchto úspěších se podílí – Barbora Kociánová, Lenka Dušková, Lucie Dušková, Lenka Divišová, Michaela Drachovská, Radka Hůlková, Lucie Hanzlíková, Bára Homolová, Darina Johnová, Jitka Musilová, Alena Podskalská, Jana Semrádová, Eva Šindelářová, Eliška Větrovcová.

A to nebylo všechno, také minidívky byly druhé na festivalu minibasketbalistek – Petra Pokorná, Angela Hynková, Simona Králová, Linda Kapounová, Beata Jiranová, Lucie Baláková, Magdalena Vojtová, Kristýna Tomanová, Lucie Petříková, Zuzana Johnová, Kateřina Kramlová, Andrea Žemličková, Petra Zdeňková, Lucie Lukešová, Hana Samková, Lucie Kurková, Eva Charvátová, Radka Egerová.

Po svatbě Denisy Parkosové na hradě se zde v létě vdává superstřelkyně žen Bohumila Štveráková (zatím třetí s 2.494 body), opět za mohutného doprovodu spoluhráček, čímž byla dodržena klubová tradice, na níž navazuje na stejném místě později Monika Krpálová.
A ztrátu svobody zde ztrácí také náš skromný chlapec, jinak nejlepší jihočeský sudí Vašek Hanuš.

Na MEJ jede z našich hráček Darina Johnová s Jitkou Musilovou, v trenérské roli Miroslav Vondřička, jsou bronzové a obě dívky mají lví podíl na české medaili. Do sezony 2001/2002 soutěžích vstupuje 19 týmů, to bylo až neuvěřitelný počet, logicky s plnou fůrou starostí a problémů.

Na trenérský post žen přišel Petrovický, začalo se širokým kádrem, vrátila se jedna z našich nejlepších odchovankyň Jana Klečková, přišla i karlovarská Vendula Macková, navíc přišla velmi pracovitá odchovankyně Aritmy Blanka Pyšnová.

V průběhu sezony klopýtáme, jednak končí Karel Svojše v roli manažera, díky problémům s financováním na všech stranách. Dále nabídku Trutnova neodmítá naše naděje Darina Johnová,to je pro nás zklamání, a přestupuje a navíc rodinu čeká již paní Keyzlarová-Štveráková, a také končí obě snaživé dorostenky Lucie Dušková a Barbora Kociánová.
Přes všechny problémy ženy končí na velmi solidním pátém místě. Udržela se druhá liga pro Béčko a mladší hráčky. Tradici drží také mladší dorostenky ziskem další bronzové medaile. Gymnázium vyhrálo mistrovství středních škol a startuje na mistrovství světa v Brazílii.
Naopak mladší žačky, které byly velmi kvalitní a později potvrdily, že jsou nadějí, končí na pro nás nevydařeném přeboru nešťastně až na pátém místě.

Muži díky menší chuti k tréninku končí až pátí na přeboru oblasti, to tradici klubu neodpovídalo.
Díky vzájemnému nepochopení uniká starším dorostenkám postup na přebor ČR a zcela sobecký výrok trenéra žen Petrovického „já hraji především o své jméno“ je pro nás strakonické obětavce neobvyklý a zapisuje se do smutnější historie naší snahy. Jednalo se konkrétně o jeho zákaz startu Jitky Musilové v dorostenecké lize.

Na konci sezony končí v roli předsedy klubu obětavý Petr Kocián (za léta nezištné podpory a péče o klub smekáme klobouk a nepřispívá k našemu dobrému jménu, že jsem mu důstojněji nepoděkovali). Do této, jistě velmi důležité a klíčové role, přemluvil Pavel Kamaryt Ing. Miloše Baláka, a nikdo netušil, jaké to bylo štěstí pro další činnost klubu. A nemělo by se to zapomenout ani Pavlovi Kamarytovi, to byl pro klub klíčový zlom.

Při jeho vstupu do podpory basketbalového snažení a ukončení Petra Kociána, za spolupráce Ladislava Jirsy se dočkal velkých a zcela mimořádných oslav svých sedmdesátin Miroslav Vondřička.

 

9. V prvních pěti letech nového tisíciletí držíme svou kvalitu

Ve vlastních soutěžích posilují ženy o Miroslavu Vodrážkovou, která se vrací po studiu, ale posilují je i odchované dorostenky – Martina Hůlková, Eliška Větrovcová, Barbora Homolová a později také Lenka Dušková. Na konci sezony ženy vybojovaly podruhé čtvrté místo, když zle zatápěly nadřazenému týmu USK. Béčko ve 2. lize zachraňuje na poslední chvíli Pavel Kamaryt, vykaučovaným zápasem v Hradci. Starším dorostenkám chyběly v závěru síly pro postup na přebor a mladší se musely porvat o udržení extraligy v kvalifikaci.

Na tuto kvalifikaci odjely v roli favoritů do Kralup, ale většina hráček již měla propadlé licence (taková základní drobnost, nikdo si nevzpomněl na nutnost kontroly), a tak opory nenastoupily. Naštěstí byly na soupisce hostující hráčky z Peček, a tak se v prvním zápase neprohrálo kontumačně a nedělní odveta se hrála již v plné sestavě, díky známostem a hlavně díky obětavosti předsedy Miloše Baláka. Děvčata na ligu výkonnost měla.

Chlapci se v lize udrželi s nečekanou jistotou (opory – Martin a Petr Janda, Jan Čech, Jiří Jeřábek a Radan Tesař). Žačky odčinily loňský neúspěch a vyhrávají pátou zlatou medaili v kategorii žaček za posledních sedm let. Nejvýraznější hráčky Kristýnu Tomanovou, Petru Lukešovou, Hanku Samkovou, Andreu Ovsíkovou (z Březnice), Šárku Jelínkovou (z Domažlic), Kateřinu Kramlovou doplnila Magdaléna Vojtová, Zuzana Johnová, dnes úspěšná pólistka Karolina Faměrová, Andrea Žemličková, Radka Egerová, Lucie Holubová.
V těchto létech se o výchovu chlapců starají Milan Janda, Jakub Mužík, Zdeněk Melichar, Michal Pivovarský, Jiří Strejc a Milan Chylík, u děvčat Dana Pichová, Alena Maršánová, Jiří Johanes, Petr Martínek, Eman Landsinger, Pavel Kamaryt a Miroslav Vondřička.

Vše pod vedením Miloše Baláka, který s sebou přivedl organizačního pracovníka Libora Kráčmeru.

Před zahájením sezony 2004/5 si starší generace připomíná 30 let postavení haly. Protože na její výstavbě měl basketbal výrazný podíl, především v tom, že dlouhodobé dobré výsledky přesvědčily okresní tajemníky – zejména Ladislava Macha a MNV, kteří se spojili s učilištěm ČZM a mohlo se stavět. Na podrobnějších úpravách, které byly pro nás důležité – závěsné koše (původně měly být posuvné), stálý stolek časoměřičů (měly se donášet stolky), stálé lavičky pro týmy (ne švédské lavičky) zajistil Miroslav Vondřička. Ale stavba nebyla jen o řečech, basketbaloví nadšenci odpracovali při výstavbě řadu hodin, úpravou povrchu počínaje a mytím oken na závěr. I to stojí pro naši mládež za zaznamenání.

V soutěžích máme 15 týmů, stále vysoký počet.

V polovině tabulky nejvyšší soutěže žen se drží naše Ačko, nakonec končí sedmé, Béčko je čtvrté ve druhé lize.

Ačko žen hraje v sestavě – Jitka Musilová, Miroslava Vodrážková, Blanka Petrovická –Pyšnová, Radka Hůlková, Edita Šujanová (hrála v loňském roce na MS, přišla k nám z Blanska, (dala za naše ženy 723 bodů), Jaroslava Bernasová, Michaela Drachovská (z Domažlic), Martina Drahotová (z Kladna – ta drží rekord v TH za sebou- 114 zásahů), Lenka Dušková, Eliška Větrovcová, Věra Reisingerová, Alena Podskalská, mnohé z nich hrají také v Béčku, neboť jsou věkem dorostenky a zkušenosti mezi ženami potřebují.

Nejvýraznějšího úspěchu dosáhly mladší dorostenky, které skončily druhé na přeboru ČR v Brně.

Tým vedl Petr Martínek a hrály v něm loňské zlaté žačky, když je doplnily Petra Hradská, Kateřina Korbová (z Domažlic), Eva Šípová, Karolina Turnerová, Eva Čížková (objev z atletických závodů), Lucie Babková.

Dalším výrazným úspěchem je start našich hráček v národních týmech – na ME dvacítek máme dokonce čtyřnásobné zastoupení Edita Šujanová, Michaela Drachovská, Radka Hůlková a Darina Johnová.

A v reprezentaci kadetek máme také výrazné zastoupení, na MEK v Polsku hraje Andrea Ovsíková (byla nejlepší hráčkou ČR), Petra Lukešová a Kristýna Tomanová, včetně toho že asistentem týmu byl Miroslav Vondřička. To byla v dosavadní historii naše nejpočetnější účast za národní týmy v jedné sezoně.

Těžko docenitelný i opakovatelný úspěch naší výchovy. To byla krásná tečka za sezonou.
Své trenérské působení zakončuje Milan Petrovický (současný asistent stříbrného trenéra z MSŽ Lubora Blažka ) a také jeho skromná a velmi pracovitá žena Blanka, která byla naší výraznou oporou (za léta u nás dala 1 681 bodů).

Muži končí v přeboru až osmí, to naší tradici neodpovídá, bylo to pro muže nejsložitější období.
Na post trenéra žen usedá Eduard Gaisler, který byl vybrán, když vedl trutnovské dorostenky a úspěšně střídal obrany.

 

10. Ženy hrají nejvyšší soutěž již 15 sezon

V sezoně 2006/2007 odchází od nás nejlepší střelkyně minulé sezony Edita Šujanová, Jitka Musilová a Miroslava Vodrážková. Eduard Gaisler zajistil náhradu – Wiliams z Jamajky, která byla výborným skokanem i střelcem, rozhodně ozdobou, ale hlavně se vrátila stálice naše Jaroslava Bernasová.

Smutnou zprávou podzimu bylo, že během dvou týdnů zemřeli dva členové klubu, kteří se zapsali do naší historie. Jan Jakubec, jako technický vedoucí, oplývající dokonalostí a přesností při zajišťování všech akcí, a Mojmír Váně, ač původem plavec, se ujal nevděčné soudcovské role, když jsme nenašli jiné ochotné a navíc pomáhal našim studentkám s angličtinou. Zaslouží poděkování, pomáhali nám.

Ženy se zachraňují v lize znovu výhrou v Olomouci, když rozhodující roli sehrála dorostenka Ovsíková, která nastoupila až v tomto posledním zápase. Proč nenastoupila dřív, zůstává dodnes otázkou s příchutí výtky k naší spolupráci, která se nám někdy vtírá do celkového snažení o kvalitu klubu jako celku.

Na konci roku slaví 60 let Pavel Kamaryt a zanedlouho své padesátiny mladík Tomáš Fiala.
Jak měly ženy potíže, tak na dobré výsledky minulých sezon navazuje mládež, starší i mladší dorostenky jsou na přeborech ČR bronzové. Starší mají sestavu prakticky stejnou jako v loňské sezoně, takže vlastně jen pokračují a udržují si svou kvalitu. To je velmi výrazný úspěch.
V mladším se objevují nová děvčata – Šárka Hanzlíková, Nikola Filková, Alice Křiváčková, Klára Ovsíková, Martina Kopalová.

Skutečnost, že řada děvčat hraje v obou týmech, přináší při součtu bodů z obou soutěží výrazné střelce sezony. Nejvíc bodů daly Andrea Ovsíková 842, Kateřina Kuncipálová 713, Michaela Stará 699, Michaela Kotorová 632, Dana Kušlitová 578 a rekord v úspěšnosti trojek v jednom zápase stanovuje Šárka Jozová na pět proměněných z pěti pokusů.
Minidívky pod vedením Víti Krejčího končí sezonu druhým místem v oblasti. V týmu hrají Eliška Vondrysová, Kristýna Nováková, Sabina Vokounová, Nikola Šoborová, Dagmar Pavlíčková, Michaela Vápeníková, Lucie Hálová, Hana Kuncipálová, Dana Maršíková, Jolana Krejčová, Markéta Vacková, Linda Tuháčková.

Ženy hrají nejvyšší soutěž již 15 sezon. Největší úspěch si zapisují muži. Vrátil se Milan Janda a spolu s ním mladíci hostující v cizích službách a postup do druhé ligy vystřílel v posledním zápase oblastního přeboru Radan Tesař. A dával se dohromady nadějný tým – Tomáš Prokopec, Jiří Jeřábek, Radan Tesař, Jan Kraml, Tomáš Linhart, Ondřej Polák, Vít Krejčí, Jan Grabmüller, Radek a Libor Valentové, Tomáš Pejchal, Martin Janda, Radek a Petr Bůžek.
V dorostencích se opírali o výkony Zdeňka a Oldy Melichara, Radima Štěpáníka, Jana Vondru, Jiřího Prantla, Jakuba a Matěje Samců, Jana Rouba, Tomáše Mráze.

Jen žáků a minižáků jsme měli málo, nejlepší byl Dominik Račko (jako žák dal 489 bodů – desátý v historii). Další opory Tomáš Veselý, Tomáš Sosna, Zdeněk Melichar, Kamil Maleček. A mnozí, kteří již hráli také v dorostu. Lépe řečeno museli, právě pro malý počet dětí. Zdeněk Melichar obětavě pomáhal Milanovi s dorostenci.

A znovu reprezentujeme – Michala Stará, Andrea Ovsíková v juniorkách na mistrovství Evropy juniorek a Alice Křiváčková, která navíc přiváží z mistrovství Evropy kadetek bronzovou medaili.

 

11. Sezona 09/10 je víc současností, ale k historii patří

A začala šokem. Úspěšná trenérka Marcela Krämer z rodinných důvodů končí. Na její místo po přemlouvání usedá bývaly trenér žen Jiří Johanes.

Zatímco ženy nabírají kondici na Zadově, mladší dívky v průběhu prázdnin běhají dobrovolně na plaveckém stadionu v Písku, pak pokračují ve své tradiční Volyni, protože kondice bez umění hrát jim zlepšení nepřinese. Ženy začaly velmi dobře a muži ještě lépe, jsou v čele II. ligy a hlavně hrají nadšený basketbal. Opírají se o skvělého dirigenta Martina Jandu, dříče v obraně a vůdce týmového ducha Jana Kramla, pod košem doslova září Jakub Diviš a svou zlatou ruku potvrzuje Radan Tesař. Ženy se opírají o výkony Petry Reisingerové, která je určitě nejlepší českou podkošovou hráčkou. K ní se střídavě přidávají Darina Johnová, Jitka Musilová a Alena Podskalská. Nepříjemností číslo jedna v ženském týmu je však zranění Michaely Staré, loňské výrazné opory, která navíc hrála ve skvělé formě a pro kterou prakticky sezona skončila. To bylo nečekané oslabení. Po dobrém úvodu se ztrácí v týmu žen nadšení i bojový duch, a tak se zklamaný Jiří Johanes rozhodne v polovině ukončit své prvoligové snažení. Na lavičku usedá Eduard Gaisler, ale nevýrazné výkony pokračují. Složitě se hledají viníci, je plno kritiky i různých rad. Ženy končí osmé, je to bráno jako neúspěch, ale na druhé straně je otázka, zda je osmé místo v ČR špatné, vždyť jsou mezi elitou. Malé Strakonice konkurují daleko větším městům, propagují nás mezi Prahou či Brnem. Musí se s námi počítat.

Mladší dorostenky jsou mezi nejlepšími v extralize, ale musí hrát také ve starší kategorii, kde logicky nemohou být již tak úspěšné. Protože postavení dorostenek ve starší i mladší kategorii je dlouhodobě mezi nejlepšími pěti, tak nejsme docela nespravedlivě spokojeni. V týmech žaček jsou velké výkonnostní rozdíly, takže tým mladších drží Jolana Krejčová, Hana Kunicipálová, Dana Maršíková a začíná se objevovat Julie Reisingerová.

Naproti tomu doslova září tým mužů, neprohrál 11 zápasů za sebou, po dlouhodobé části je první a po sehrání nadstavby je již dva zápasy před koncem jasné, že bude první a může přemýšlet o postupu. Radost mužů i diváků je zasloužená a Jan Kraml diriguje tým k zapívání jejich oblíbených králíků.

I když dorostenci sestupují z ligy, rodina Jandů nic nezanedbává a stará se o další generaci.

Nejstarší i mladší minižačky vede společně Kateřina Konvičková, Jakub Mužík a mezi nimi se objevují výsledky pilné Radky Drnkové, které pomáhá Jaroslava Bernasová. Byly také založeny kroužky na Povážské (vedla jej Lucie Babková) a ve Volyni (vede Lenka Dušková).

Výborné výkony podává také Béčko žen, pod taktovkou Lenky Pichlerové a v průběhu sezony se již netají svým tajným plánem vyhrát oblast a postoupit do II. ligy. To se jim podařilo, postoupily bez jediné prohry! Podobně jako muži i tato děvčata v Béčku hrají líbivou hru, přesně podle přísloví – co se v mládí naučíš, můžeš ve stáří dělat. Sestavu tvoří Eva Šindelářová, Kristýna Tomanová, Radka a Lucie Babkovy, Nikola Filková, Kateřina Kramlová, Kateřina Konvičková (po zranění a roční pauze se vrací), Pavla Brücklerová, Klára Votavová, Eva Čížková, Pavla Křišťanová, Věra Reisingerová, Marie Sýkorová.

Mladší dorostenky ročník 93 pokračují v tradici a přivážejí z přeboru ČR bronzovou medaili a tím navazují na svou úspěšnou žákovskou tradici. Tým vedli Petr Martínek, Jiří Johanes a pomáhal Jakub Mužík.

Nový tým starších žaček je také bronzový a mladší žačky jsou „jen páté“ v ČR. Obě družstva vedla Alena Maršánová, syn Jakub Maršán a pomáhal Miroslav Vondřička.

Minidívkám unikl postup na přebor o pouhé tři body. Na závěr sezony pořádáme festival pro dívky ročník 1999 a sklízíme pochvalu od účastníků (14 týmů z celé ČR). Zejména si přivážíme uznání z Horažďovic, když jedna plzeňská dívka vykládala své babičce jak to v těch Strakonicích bylo pěkné. Naše mladice byly desáté.

Navíc Pavel Kamaryt svolal do Katovic za vydatné podpory Marie Kochové všechny generace mužů i žen. Sešlo se téměř 200 bývalých hráčů i hráček a setkání bylo po všech stránkách radostné.

Byl založen také nový tým veteránek (do 30 let – jak říkají), který je složen z děvčat ročníků 1955 až 1962, který se zúčastňuje celostátních turnajů a i ten úspěšně reprezentuje naše Strakonice. Jsou to hráčky Jana Dražanová, Jitka Hromádková, Ilona Jílková, Jitka Kochová, Andrea Kollerová, Eva Machartová, Hanka Němcová, Lenka Renčová, Ivana Řezanková, Jaroslava Stará, Jitka Šímová, Alenka Vávrová (všechny uváděny dívčím jménem).

Optimismus i víru pro pokračování historie v dalších sezonách nám všem přinesly minidívky, i když v poločase prohrávaly s Pískem 70:2, přiběhla uspěchaně malá Aneta Šípová plná nadšení, že potřebuje rychle tužku, neboť mají heslo a chtějí si ho zapsat a klubko děvčat volalo: ….. „Co jsme, straky,…jaký straky …BK straky,…. straky, straky, straky!“

12. Bronzovou tečku žen za téměř 80 letou historií posílily žačky stříbrem

Do sezony 2010/11 vstupují prvními mistrovskými zápasy minidívky nejmladší a svými výhrami jakoby předurčily sezonu.

Minidívky nejmladší vyhrávají oblastní přebor. Trenérkou je Radka Drnková s pomocí Zuzany Karolové i Jakuba Mužíka.

Oba starší dívčí týmy mini dívek vyhrály oblastní přebor, ale na přebor ČR se nepostoupilo. Nadějí je, že koše dalo víc než 40 dívek.

Minižáci se mezi chlapci také příliš neprosadili, a tak si Milan Janda připisuje další vrásky.

Nejvíce zaujali Robin Šipoš, Matěj Papoušek, Pavol Fapšo, Petr Fišer.

Vkladem od budoucna jsou kroužky na ZŠ F. L. Čelakovského a pro chlapce zejména ve Volyni, trénuje Lenka Dušková.

Žačky starší vybojovaly stříbro na přeboru ČR, mladší byly páté.

Alena Maršánová jako hlavní trenér měla spolupracovníky v synovi Jakubovi, Pavlu Kamarytovi a Miroslavu Vondřičkovi. Hlavní opory Julie Reisingerová, Hana Kunciplová, Jolana Krejčová, Dana Maršíková, Tereza Plechatá, Eliška Malá.

Dorostenky starší i mladší hrají extraligové soutěže, jejich hlavním cílem bylo udržet se v těchto nejvyšších soutěžích a oba týmy tento cíl splnily.

Starší dorostenky si vybojovaly udržení soutěže až v závěrečných zápasech, kdy se tým dle slov trenéra Jirky Johanese dokázal semknout k výborným výkonům. Jeho asistentem byl Jakub Mužík. Střeleckými oporami týmu byly Kateřina Kuncipálová se Šárkou Jozovou, Zdeňkou Paroubkovou, Michaelou Vápeníkovou, stejně jako dvě starší Monika Kůsová a Klára Ovsíková. V roli pivotů hrály Eliška Vondrysová, Eliška Fialová, Linda Svobodová a Kristýna Nováková.

Mladší dorostenky vybojovaly úspěšné sedmé místo, když jim chyběla jedna výhra k lepšímu umístění. K jejich úspěchům patří dvě výhry nad sebraným týmem USK Praha, který byl čtvrtý na přeboru ČR.

Ve starších žačkách táhly tým – dirigentka Hana Kuncipálová, v doskakování výborná Jolana Krejčová, střelec Dáda Maršíková, pod košem doplnila tým Julie Reisingerová, Sabina Vokounová, dále hrály bojovnice Lucie Hálová a Nikola Šoborová. Na postu trenérském vzorně spolupracovali Alena Maršánová, Pavel Kamaryt, Jakub Maršán a Miroslav Vondřička, kteří stejně tak působili i v žačkách.

Dorostenci to měli složité, neboť jediným soupeřem v přeboru jim byl Týn nad Vltavou, a tak je trenér Zdeněk Melichar mohl těžko přinutit k náročnému tréninku. Ale nadějní chlapci by se mezi nimi najít měli – Adam Mašek, Jiří Prantl, Jakub Samec, Tomáš Sosna, Dominik Kašpar, Zdeněk Melichar.

Céčko žen vzniklo ze zájmu hrát a také díky snaze Milady Sýkorové. Skončilo třetí v oblastním přeboru!

Béčko žen překvapilo a vyhrálo s jedinou prohrou II. ligu a postoupilo do první. Mimořádnost nevídaná, aby nováček postoupil. Postup byl naprosto zasloužený. Týmem zvolená trenérka je Lenka Pichlerová. Na rozehrávce vedou tým Eva Šindelářová s Kristýnou Tomanovou, doplňují je Nikola Filková a Kateřina Kramlová s Pavlou Brücklerovou. Pod košem hraje Radka a Lucie Babkovy s Věrou Reisingerovou, střelkyní Petrou Lukešovou a výraznou pomocí byla hra prvoligových – Aleny Podskalské a Kláry Linhartové.

V oblastním přeboru startuje také Béčko mužů, skončilo na osmém místě, které bylo trochu zklamáním. Ale tým byl složen ze studentů, a to sehrálo svou roli. O tým se staral Tomáš Pejchal. Oporami byli Tomáš Veselý, Petr a Radek Brůžkové (nejlepší střelci), Radek Metlička, Jakub Jeništa, Peter Rabiňák.

Ačko žen vstoupilo do sezeny posíleno o podkošovou a trpělivou Zorku Škrabalovou a výbornou střelkyni Zuzanu Ondřejovou. První kola přinesla výhry, ale pak přišlo několik proher, které vzdalovaly vyřčený cíl. I tak tým získal třetí místo v českém poháru Ale zisk třetího místa v českém poháru ukázal na možnosti splnění. Závěr sezony byl však úchvatný. V boji o bronz vyřadily Slovanku i Valosun Brno klíčovými zápasy na hřištích souhře. Náročná trenérka Kramerová předala týmu svou vůli bojovat a hráčky to přijaly za své. Vynikající závěr sezony odehrála dirigentka týmu Michaela Uhrová, dalšími aktérkami byly v

obraně Lucie Baláková, střelec a skvělá hráčka v doskakování Jitka Musilová, studentky Alena Podskalská a Klára Linhartová a své prvoligové body si připsaly také dorostenky. Nezapomenutelné je také, že fanouškové hnali svůj tým za výhrou na Slovance i v Brně.

Ačko mužů po loňském až nečekaném úspěchu ve druhé lize pokračovalo v dobrých výkonech po celou sezonu. Přišly sice některé nešťastné prohry, ovlivnila je zranění, stejně jako studijní povinnosti, ale konečné šesté místo je velmi dobré a také splnilo cíl – být v horní polovině tabulky. Hlavní silou týmu byla kolektivní obětavost. Dirigentem týmu byl Martin Janda, který byl skutečně prodlouženou rukou otce trenéra Milana. Ve střelcích kraloval Jakub Diviš, dále hráli Tomáš Prokopec, Jiří Jeřábek, Jan Grabmüler, Jiří Širůček do svého zranění Radan Tesař, Petr Janda, Tomáš Linhart, Jan Kraml. Své body si připsal také strakonický odchovanec hrající v Jindřichově Hradci Honza Čech. Muži byli ve všech zápasech všem týmům důstojným soupeřem a také předváděli velmi pohlednou, výbornou a bojovnou hru.

Nad rámec klubu, jako důkaz dobré práce a také příkladu k následování:

Marcela Kramerová vedla reprezentační tým ČR hráček do dvaceti let.

Lucie Baláková startovala na světové univerziádě v Číně.

Jolana Krejčová a Hana Kuncipálová (ta navíc reprezentovala ČR na mezinárodním kempu ve Slovinsku) se zúčastnily přípravy repre – týmu kadetek.

Stejně jako Šárka Jozová, která reprezentovala úspěšně ČR na mistrovství světa ve hře tři na tři v italském Rimini a také se podílela na přípravě juniorek.

Strakonické gymnázium po výhře v ČR startovalo v Číně na mistrovství světa středních škol v Číně, kde obsadily slušné jedenácté místo.Ttrenéři byli naši členové Andrea Johnová a Milan Janda

Na mistrovství světa veteránů v Brazílii startovala naše Lenka Brücklerová a také odchovankyně Alena Pinerová.

Tečkou za historií strakonického basketbalu je jeho výčet zisku medailí z přeborů a také nepřehlédnutelný podíl na reprezentaci Československa i ČR .

Do Strakonic bylo dovezeno 41 medailí, z toho 13 zlatých, z toho již do roku 2000 celkem 24 a 11 zlatých z celostátních přeborů.

Strakonický basketbal navíc měl zastoupení dvou členů na OH, 4 členů na MS dospělých, 6 na MS mládeže. Z Evropy si přivezli členové klubu 21 medailí a 52 členů startovalo na oficiálních mistrovstvích Evropy nebo světa. Z počtu 52 bylo 37 členů, kteří byli vychováni u nás od nejútlejšího věku.

„To vše se podařilo díky obětavosti a mimořádné spolupráci všech členů, neboť všichni mají na našich, skutečně ojedinělých výsledcích svůj podíl,“ říká na závěr autor ohlédnutí za historií Miroslav Vondřička