Miroslav Vondřička, narozený 29. 5. 1933. Vynikající zvěrolékař velkých zvířat, úspěšný basketbalový trenér, milovník života.
Narodil se v Bratislavě, přestože je české národnosti a rodina jeho maminky i tatínka pochází z jižních Čech – maminka Božena z Úlehle, tatínek Matěj z Černětic.
Tatínek Matěj byl zaměstnancem zdravotní pojišťovny a po první světové válce byl poslán na Slovensko zavádět služby zdravotní pojišťovny i tam. Když se v jižních Čechách oženil, následovala jej do Bratislavy jeho žena Božena a v roce 1933 se jim narodil syn Miroslav. Vyrůstal v Bratislavě a co si pamatoval, byl sport – bruslil na jakékoli zamrzlé louži už od čtyř let. A pak, jak si jednou hrál před domem, kde rodina bydlela, viděl „Hlinkovce“, jak jdou ulicí v hnědých košilích s kvéry přes rameno.
Tam končí jeho vzpomínky na Bratislavu mezi válkami. Rodina musela Slovensko opustit.
Do školy začal chodit ve Strakonicích, kde později vystudoval gymnázium. Po maturitě odešel studovat do Brna na Veterinární fakultu. Kromě studia se věnoval i basketbalu a v Brně, tradiční basketbalové výspě, kde se mnohému přiučil. Povolání zvěrolékaře ho naprosto pohltilo. Měl rád lidi na venkově, jejich těžkou práci, sepětí s přírodou i zvířata, kterým nesčetněkrát pomohl, stejně jako lidem. Když přišel do praxe, byl svědkem „kolektivizace vesnice“, zvůle moci a bezpráví.
V roce 1958 se oženil s velmi pěknou dívkou Boženou Gabrielovou, učitelkou a hráčkou pozemního hokeje.
Kromě veteriny byl jeho láskou sport, nejprve atletika, později basketbal, kterému věnoval téměř veškerý volný čas.
Do všeho, co dělal, dal hodně energie. Vždy měl nějaký cíl. Cíl, za kterým šel přes všechny překážky.
To platilo i pro jeho trenérskou činnost. Začal trénovat ve Strakonicích, později se stal trenérem československé reprezentace žen. Mnohokrát byl na mistrovství Evropy, v Malajsii na mistrovství světa i na olympijských hrách v Barceloně. Úspěšný. Pro něj ale bylo nejvíc trénovat děti ve Strakonicích. Uměl je naučit nejen hrát basketbal, ale hlavně milovat jeho krásu, cítit sílu týmu a čelit přesile. Kolikrát při rozcvičce bylo na hřišti pár hubených děvčat ze Strakonic a na druhé straně urostlé postavy hráček hvězdných družstev. Neznalý divák by si pomyslel, že to bude nerovný boj. To ale platilo pouze do začátečního hvizdu. Ti malí hubeňouři ze Strakonic spustili své umění – tvrdou obranu a rychlý protiútok. Tak, jak je to naučil. Nedali se a velký soupeř se nestačil divit. Pocit vítězství je opojný a mnohým jej namíchal. Dodnes na to vzpomínají celé generace.
Teď si na něj můžeme zavzpomínat každý po svém. Na člověka, který vyžadoval, ale dokázal přitom svým osobitým humorem rozdávat radost.
S láskou a úctou dcera s rodinou