V červnu dvacetiletý strakonický rodák Vít Krejčí se v dětství vydal po proudu řeky Otavy do Písku, kde se naučil hrát basketbal. V týmu píseckých Sršňů prožil svá žákovská léta a ještě než skončila, vyrazil dobývat basketbalový svět. Sudičky mu daly do vínku talent, který trenéři Sršňů rozvíjeli a ve čtrnácti letech v roce 2014 si Vít Krejčí odletěl plnit sen do Španělska. Sto devadesát tři centimetrů vysoký rozehrávač týmu Basket Zaragoza podepsal tříletou smlouvu, ale basketbaloví odborníci tvrdí, že tím mladý Jihočech poslední slovo ještě neřekl.
Sportovní ředitel klubu Sršni Písek Miroslav Janovský ml. o svém bývalém hráči řekl: „Největší hvězdou, kterou jsme vychovali, je Vítek Krejčí. Hrál basket jenom za Sršně a pak už od čtrnácti let jenom za španělskou Zaragozu. Už v minulé sezoně sbíral nějaké minutky v A týmu a ta letošní, kdy podepsal tříletou smlouvu, už je pro něho další krok dopředu. Je to vlastně jeho první profesionální smlouva v životě, s kterou hraje nejvyšší španělskou soutěž. Nejen, že se prosazuje ve Španělsku, ale nakoukl i do českého národního týmu mužů. Jenom těsně mu utekla nominace na nedávné mistrovství světa v Číně. Nedávno jsem s ním mluvil a strašně ho to mrzelo. Ale věří, že v národním týmu bude hrát stále větší roli a třeba i přebírat žezlo po takových hráčích jako je Tomáš Satoranský. A právě ten o něm nedávno prohlásil, že to je momentálně největší naděje českého basketbalu.“
V době „klidu zbraní“ všech sportovců měl Vít Krejčí dost času na rozhovor pro Písecké postřehy:
Svoje žákovské basketbalové roky jste prožil v Písku, vzpomenete si někdy na zážitky v dresu Sršňů?
Ano, moc rád na to vzpomínám a stále jsem se spoustou spoluhráčů v kontaktu do dnes. Rád se do Písku v létě vracím.
Do Španělska jste odešel v době, kdy jste ještě chodil na základní školu. Jak potom probíhala vaše studia?
Chyběl mi ještě jeden rok na základní škole a pak jsem šel na Obchodní akademii v Plzni. Studoval jsem dálkově s tím, že když jsem na Vánoce a po sezoně přijel domů, dělal jsem ve škole testy.
Ve čtrnácti letech jste zamířil rovnou do Zaragozy. Jak těžké to byly začátky v cizí zemi?
Bylo to hodně náročné, ale jazyk jsem se naučil poměrně rychle. Jsem moc vděčný, že mamka doma vše nechala a na rok odjela se mnou, abych si začal plnit svůj sen.
Neměl jste někdy myšlenky se tam na všechno vykašlat a vrátit se domů?
Od začátku jsem si šel za svým snem a přes všechny překážky se zatím úsilí vyplácí.
Co zvítězilo nad steskem po vlasti a třeba i kamarádech?
Hrozně mi pomohla rodina. Všichni mě moc podporovali a podporují dodnes, což je skvělá motivace.
Vydržel jste a po pěti letech jste se konečně dočkal své první profesionální smlouvy. Na jak dlouho jste ji podepsal?
Jsem rád, že po tolika letech můžu pokračovat v Zaragoze, kterou už dobře znám a už jsem tu jako doma. Smlouvu jsem podepsal na další tři sezony.
Jak se vedlo vám a celému týmu v letošní sezoně, která však zůstala nedokončená?
Klub zažívá nejlepší sezonu v historii, kdy jsme v tabulce na třetím místě pouze za Madridem a Barcelonou. V Champions league jsme skončili na prvním místě ve skupině a postoupili do čtvrtfinále. Individuálně se cítím každým zápasem na hřišti lépe a hraju ve větší pohodě.
Na jeden z atraktivních duelů, s věhlasným Realem Madrid, vás přijel podpořit jeden z píseckých trenérů Miroslav Janovský. Potěšilo vás to?
Moc rád jsem trenéra viděl a po zápase jsme zašli na oběd a pokecali o dění v Písku, což mě potěšilo.
Brzy po tomto zápase přišlo asi trochu rozčarování. Přerušení soutěže a karanténa pro celý tým, protože jeden z hráčů Realu měl pozitivní test na koronavir. Co to pro vás a celý španělský basketbal znamená?
Všichni sportovci jsou zvyklí na velkou zátěž, takže zůstat doma je pro všechny velmi těžké, ale snažíme se udržet v kondici. Zatím je liga pouze odložena, takže brzy uvidíme, jestli se situace zlepší a budeme v soutěži pokračovat.
Jaká jsou ve Španělsku kvůli pandemii opatření?
Byl jsem v karanténě, která mi už skončila. Pravidla jsou tu stejná jako v Čechách, takže mohu opustit byt pouze kvůli nejnutnějším věcem.
Co dělá a čím se baví sportovec, který je téměř každý den v plné zátěži a ze dne na den mu zakážou sportovat?
Nedávno nám přivezli kola a nějaké činky domů, takže už můžeme dělat více věcí, ale pořád je to hodně limitující.
Nemáte chuť se vrátit domů a v kruhu rodiny přečkat, než se virus přežene?
Určitě! Myslím, že v takových chvílích by měla být rodina spolu. Alespoň se s nimi spojuji přes telefon.
V současnosti nejlepší český basketbalista a jediný, který hraje nejvyšší basketbalovou ligu v Severní Americe (NBA) Tomáš Satoranský o vás svého času prohlásil, že jste momentálně největší talent českého basketu. Zaregistroval jste toto prohlášení a nezatočila se vám z toho trochu hlava?
Rozhodně si toho vážím, ale snažím se zůstat nohama na zemi a nepřipustit si to moc k tělu.
S touto hvězdou jste se potkal při akci národního týmu i na palubovce. Jak vnímáte tohoto hráče?
Bylo skvělé s takovým hráčem trénovat každý den. Jeho cílem je se stále zlepšovat a co nejvíce pomoci týmu.
Účast na letním mistrovství světa v Číně vám na poslední chvíli utekla o pověstný fous. Hodně to mrzelo?
Prvních pár dní to bylo velmi těžké, ale poté jsem to využil jako skvělou motivaci stále a ještě více se zlepšovat.
Až se všechno to zlé, co se dnes kolem nás v celém světě děje přežene, do čeho se nejdřív vrhnete?
Nemůžu se dočkat až budu zpátky na hřišti, už mi basketbal hrozně chybí.
Čeho byste chtěl ve vašem milovaném sportu a hodně slibně se rozvíjející kariéře dosáhnout?
Chci být ten nejlepší basketbalový hráč, co dokážu. Jsem odhodlaný si jít za svým snem, kterým je NBA.
Autor: Václav Kozma/www.jcted.cz