„Klub překonal největší nebezpečí a znovu pozvedl hlavu. Pro další činnost to bylo štěstí.“ Taková slova stojí v jedné z kronik strakonického basketbalu, když se postu prezidenta BK Strakonice ujal Miloš Balák. Pod jeho vedením se podařilo zažehnat hrozící krach a postupně přicházely úspěchy. Vůbec toho největšího dosáhly extraligové ženy, které v soutěžním rořníku 2010/2011 získaly bronzové medaile jak v Českém poháru, tak i v ŽBL. Po osmnácti sezonách však bude tato kapitola uzavřena. Novým šéfem se s největší pravděpodobností stane Jiří Johanes (současný trenér starších žákyň, kadetek a šéf Sportovního centra mládeže BK Strakonice), Miloš Balák se totiž rozhodl na svoji funkci rezignovat.
Je to pro vás složité loučení?
Přestože jsem realista, jsem poměrně emociální člověk, takže jsem měl pomalu slzy v očích. Za těch osmnáct let jsme tady odvedli obrovský kus práce. Přišly nějaké úspěchy, ale také se nám podařilo zamezit několika neúspěchům, které leckdy hrozily. Poznal jsem ve Strakonicích mnoho dobrých lidí a spoustu z nich je dodneška mými dobrými přáteli. V rámci samotného basketbalového klubu bych nerad někoho jmenoval, protože se kolem něho z pozitivního hlediska motala celá řada trenérů činovníků, ale rád bych vyzdvihl lidi, kteří nezištně basketbalu pomáhali. Musím vzpomenout alespoň na čtyři z nich, jichž si nesmírně vážím. Jedná se o Aleše Seitze, Vladimíra Kotrcha, Zdeňka Tesaře a Ludvíka Němejce. Jsou to nejen odborníci ve svém oboru, ale i charakterově výborní lidé a místní patrioti. Dodnes si vážím toho, že jsou mými přáteli a věřím, že i já jejich.
Jako důvod svého konce jste uvedl to, že jste byl v novinách za svou dobrovolnickou práci ve volném čase a bez nároku na odměnu skandalizován… Byla to jediná věc, nebo hrálo roli ještě i něco jiného?
Je pravda, že v době, kdy jsem odešel z Hluboké nad Vltavou pracovat do Lán jako ředitel Lesní správy Lány, což je příspěvková organizace Kanceláře prezidenta republiky, tak se mi volný čas velmi smrskl. Ve Strakonicích jsem už, co se týkalo shánění sponzorských peněz, aktivně nepůsobil. Moje role byla spíše společenská a tuto činnost vykonávali jiní lidé. Už toho nestíhám tolik jako zamlada, a protože nejmladší dcera Adéla končí devátou třídu v Hluboké nad Vltavou, přišly nějaké úvahy, že by se společně s mojí ženou Irenou přestěhovaly za mnou do Lán. Poté by začala chodit do Prahy na gymnázium a hrála by tam i basketbal. Nejprve to byly pouze úvahy, ale poté, co jsem si přečetl lži a skandalizování od – nechci říci redaktora – pana Valáška, přišlo rozhodnutí. K němu se ještě navíc přidal jeden místní redaktor, který basketbalu vůbec nerozumí. Bylo to hrozné, že jsem si o sobě přečetl, že jsem lump. Byla to poslední kapka, která přišla.
Ve Strakonicích působila i vaše starší dcera Lucie, jež donedávna ještě brázdila extraligové palubovky a k tomu trénovala mladší žákyně. I ona u Otavy skončí? A prozradíte, do jakého klubu má zamířeno Adéla?
Lucka má dvě malé děti (tři a jeden rok), což jí v současné době trenérství neumožňuje, protože navíc bydlí v Hluboké nad Vltavou. Předpokládám však, že je to otázka času, kdy se k basketbalu vrátí. Nedokáži si představit, že by ještě znovu začala hrát, ale jak říká pan doktor Vondřička, u žen nikdy nevíte. Nemohu za ni mluvit, ale jsem přesvědčený, že začne znovu trénovat, protože má basketbal v naší rodině tradici a má co svým dětem předat. Co se týče Adélky, tak ta odchází na střední školu do hlavního města. Samozřejmě jsme to s ní všechno probírali, jestli bude schopná tuto změnu absolvovat a absorbovat. Nebudeme se tajit tím, že přechází do pražské Sparty k trenérce Marcele Krämerové, jež zanechala ve Strakonicích hluboké stopy. Potkaly se věci nejspíše tak, jak mají být.
Vaším nástupcem ve funkci prezidenta klubu se s největší pravděpodobností stane Jiří Johanes, současný trenér starších žákyň, kadetek a šéf Sportovního centra mládeže BK Strakonice. Jste rád, že to bude právě on, vzhledem k tomu, jakou dobu už v klubu působí?
Určitě. Jsme o tom s Eduardem Gaislerem, který většinu doby stál při mně a díky němu se také dosáhlo řady úspěchů, přesvědčeni. Jsem velmi rád, že klub převezme člověk ze Strakonic, který basketbalu rozumí, má tady určitou prestiž a bude garantem toho, že všechno bude nezměněně pokračovat ve směru, který se podařilo nastavit. Nebylo to pro Jirku jednoduché rozhodnutí, budou to další práce a starosti, ale jsem rád, že to vzal. Splňuje všechny podmínky.
Dáte mu například nějaké rady, jak v době, kdy se složitě shánějí do sportu peníze, obstát?
Určitě. V současné době předáváme klub, který není rozhodně malý, profinancovaný, nemá žádné dluhy a má jak svoje jméno, tak i pozici. Jedná se o úplně jinou situaci, než když jsem před osmnácti lety do Strakonic přišel a klub měl více jak čtyřmilionovou ztrátu. K tomu byly ve skříni další desítky kostlivců. Neexistoval tehdy žádný systém – dohromady se financovala mládež, ženy, muži a byl v tom hrozný zmatek. Tohle se nám podařilo všechno nastavit, že je oddělené financování mládeže a dospělých. Finance se získávají přes dotační tituly od České basketbalové federace na střediska mládeže, problémem však zůstává nejvyšší soutěž žen. Tam je to o sponzorských penězích, které se v našem regionu shánějí velmi těžko. A v poslední době, kdy dochází ke kriminalizaci lidí, kteří se snaží do sportu dávat peníze, je to ještě o dost těžší. Bude to pro naše nástupce oříšek. Co se týče mládeže, tak tam je vše nastaveno a všechny věci předáme tak, jak jsme si řekli na schůzi, která proběhla začátkem dubna.
Jak jste se vlastně coby mladoboleslavský rodák dostal na jih Čech?
V roce 1998 jsem nastoupil na pozici ředitele Lesů Hluboká nad Vltavou a po necelých dvou letech jsem se stal generálním ředitelem Českých Lesů a.s. Tehdejší prezident českobudějovického hokeje Petr Podlaha mi řekl, že jediný pořádný ženský basketbal na jihu se hraje ve Strakonicích, takže tam moje nejstarší dcera Lucie přestoupila a k tomu začala chodit do sportovní třídy ZŠ Poděbradova. Jenže v té době mě také navštívil nestor strakonického basketbalu doktor Vondřička. Myslím, že mohu být vůči Mirkovi otevřený, protože se známe velmi dlouho, tykáme si a zažili jsme spoustu věcí. Rozbrečel se u nás doma, což myslím naprosto vážně, protože strakonickému basketbalu z důvodu krachu hrozil konec. Byla to pro mě rána, a přestože jsem měl poměrně mnoho starostí s firmou, podal jsem pomocnou ruku, i když jsem věděl, že to bude nesmírně těžké. Navíc se muselo udělat mnoho zásadních rozhodnutí, kvůli nímž jsme spoustě lidem neudělali radost. Tehdy si tu rozdělovali peníze, které vůbec nebyly. Také skončili někteří velcí sponzoři, takže jsme vlastně začínali od nuly. Jsem moc rád, že se nám podařilo strakonický basketbal zachránit. Zásadní podíl má na tom právě Mirek Vondřička, který mě oslovil a já do toho šel.
Svůj vrchol zažil strakonický basketbal v ročníku 2010/2011, kdy extraligové ženy byly hned dvakrát bronzové. Jednu medaili vybojovaly v ŽBL a druhou v Českém poháru. Jak na tohle období vzpomínáte a co tenkrát stálo za tím, že se město od Otavy dostalo až na stupně vítězů?
Bylo to jedno z vůbec nejkrásnějších období. Rok předtím skončily české reprezentantky druhé na mistrovství světa v Karlových Varech a následně jsme dosáhli životního úspěchu strakonického basketbalu – v nejvyšší soutěži jsme získali historicky první medaili a od té doby také bohužel poslední. Za to, že se to povedlo, patří obrovské díky trenérce Marcele Krämerové a generálnímu manažerovi Eduardovi Gaislerovi, jenž tehdejší družstvo sestavil. Navíc musel leckdy udělat vůči hráčkám tvrdá a nepopulární rozhodnutí. Osobně bych třeba už ustoupil, ale on ne a ukázalo se, že to mělo svůj efekt. K tomu se tu tentokrát vytvořila výborná parta – nejen na palubovce, ale i mimo ni. Slavili jsme společně každé vítězství, ale prožívali společně i porážku. Fotografii, která vznikla po pátém zápase o třetí místo na palubovce KP Brno, mám stále společně s medailí vystavenou v obýváku. Je to úžasná vzpomínka. Skvělá však byla ještě jedna věc – po stříbrné medaili na mistrovství světa žen a našem bronzu zaznamenal basketbal ve Strakonicích obrovský boom. Najednou se nám do přípravek přihlásilo na padesát dětí, které trénovaly snad ve všech tělocvičnách. Dnes jsou z nich starší žákyně nebo dorostenky a vidíme, že úmrtnost je veliká. Bohužel to tak ve vrcholovém sportu je… Nicméně to byla opravdu úžasná doba, která se promítla do dalších úspěchů, hlavně pak v mládeži. K tomu super parta, tenkrát jsem se do Strakonic pokaždé velmi těšil!
Jenže po medailové sezoně přišel útlum a družstvo začalo postupně tabulkou klesat. Mohla za to tehdy finanční krize? A proč se vlastně nepodařilo medailový kádr udržet pohromadě?
Mít tým, který může konkurovat v lize nejlepší čtveřici, znamená dát dohromady dvanáct vyrovnaných hráček. To s sebou pochopitelně nese i určité náklady a větší servis od lidí, kteří se kolem pohybují. Samozřejmě jsme věděli, že takové finance, které jsme měli v medailové sezoně, nemůžeme získat každý rok. Chtěli jsme si na cenný kov sáhnout i z toho důvodu, že se nám v kádru sešlo hned několik odchovankyň klubu. Když opomenu trenérku Marcelu Krämerovou, její asistentku Jarku Bernasovou a generálního manažera Eduarda Gaislera, musím vzpomenout hráčku, bez níž bychom tohoto úspěchu nedosáhli. Byla to rozehrávačka Míša Uhrová, jež byla nosným pilířem. V nejkritičtějších momentech to vždy dokázala vzít na sebe a podržela nás. Bohužel bylo velmi složité tento tým udržet pohromadě, některé hráčky se jen těžko nahrazovaly. Sestavili jsme družstvo, které jsme byli schopni ufinancovat. Nejprve jsme se nacházeli ve středu tabulky a poté na hraně play-off a play-out. Jednalo se o odraz reality a možností klubu, které jsme měli.
Další důležitým milníkem byl rok 2015, kdy jste společně s Eduardem Gaislerem rezignovali na své funkce u extraligového celku žen a následně došlo k jeho přejmenování na U19 Chance. Nemrzí vás zpětně tento krok? Přece jen jsou od této doby Strakonice na chvostu extraligové tabulky…
Tento krok měl nějaký důvod, přistoupili jsme k němu především proto, že jsme nedokázali najít společnou notu s novým vedením města. Nechci hodnotit to, jak se k BK Strakonice zachovalo, je to jeho věc a morálka. Vnímali jsme to však a dodnes vnímáme jako obrovskou křivdu. Svých funkcí jsme se u extraligy žen zřekli, abychom nevytvořili nějaký rozkol mezi basketbalem a městem, jelikož já a ani Eduard Gaisler nejsme strakonickými občany. Peníze na chod extraligového týmu začali shánět jiní lidé, místní Strakoňáci.
Vždy jste deklaroval, že chcete, aby se basketbal stal součástí kultury života ve městě. Myslíte, že se vám to podařilo?
Upřímně jsem myslel, že to bude lepší. Strakonický basketbal je známý nejen po celé republice, ale i v zahraničí. Sice se tu ještě skvěle hrají hokej, fotbal, házená, vodní pólo a další sporty, ale vezměte si, že Basketbalový klub je nejstarším ženským klubem v Čechách. To je prostě úžasné! Svojí prací ho vytvářeli už lidé od první republiky a pak to všechno narazí na něco, co je pro mě nepochopitelné – přístup vedení radnice. Je pro mě naprosto nepředstavitelné, aby si někdo pletl investiční a provozní peníze. S takovým člověkem se vůbec nemám o čem bavit. A pokud by tu nebylo takové množství neviditelných lidí, kteří se kolem basketbalu pohybují, ohrozilo by to i mládežnické kategorie. Jsme také oproti především krajským městům limitováni, že nemáme vysokou školu, ale když se ve Strakonicích dělal basketbal za první republiky, raného kapitalismu, rozvinutého kapitalismu, tak to nezabalíme jen kvůli tomu, že město řekne, že nemá peníze nebo na to má jiný pohled. Udělat změny ve vztahu k extralize žen tedy pro nás bylo zásadní.
Je šance, že byste se ještě jednou do Strakonic coby basketbalový funkcionář vrátil, nebo to už berete jako uzavřenou kapitolu?
Jak říká klasik – nikdy neříkej nikdy… Samozřejmě si to teď úplně nedokáži představit, protože vím, co to všechno obnáší. Byl jsem osloven z dalších dvou míst, ale pokaždé jsem s díky odmítl. Takže, abych se vrátil do BK Strakonice, muselo by dojít k dalším třem až čtyřem věcem. Neodcházím ve zlém, to vůbec ne, ale asi je také čas po nějakých osmnácti letech na změnu, která může vést k lepšímu. Odcházím s pocitem dobře odvedené práce, ale co jednou bude, to nevím. Máme dvě vnučky, které určitě budou basketbalistky, ale mají svého tatínka s maminkou. Tatínek by byl dobrý předseda a maminka dobrá trenérka, ne?
Zdroj: Týdeník Strakonicko (www.jcted.cz)