Přes tenisové kurty, ping-pongové stoly a fotbalové trávníky na basketbalové palubovky. Tudy zatím vede cesta nového seriálu Jablko nepadá daleko od stromu, který má tentokrát zastávku pod bezednými koši ve STARZ hale. O výchovu nejmladších basketbalistek se v BK Strakonice řadu let úspěšně stará Radka Drnková, jíž prošly rukama stovky hráček, a to včetně její dcery Nikoly. Té však nadějně rozvíjející se kariéru přerušilo nepříjemné zranění kolene, což mělo za následek dlouhou pauzu. Na tento sport však nezanevřela, vrátila se nejen jako hráčka, když si v předchozí sezoně zahrála za druholigové béčko žen, ale hlavně pokračuje v rodinné tradici jako trenérka basketbalového potěru.
Otázky pro Radku Drnkovou
Byla jste po skončení aktivní kariéry rozhodnutá, že se hned vrhnete na trénování, nebo tam byla nějaká proluka? A co bylo pro vás prvotním impulsem stát se trenérkou?
Již jako hráčka jsem u trénování dětí pomáhala. Aktivní kariéru jsem ukončila v sedmadvaceti a jako trenérka jsem se pak vrátila asi po sedmi letech. Impulsem byl stesk po basketu a určitě i dcera Nikča, kterou jsme k sportování chtěli vést.
Myslíte si, že měla vaše dcera dobře našlápnuto k tomu, aby jednou třeba hrála extraligu žen, pokud by jí neudělalo čáru přes rozpočet zranění?
Nikča byla v tělocvičně už do pěti let, nejdříve se spíš „motala“ starším holkám pod nohy, ale byla snaživá. Od minižákovských kategoriích už byla oporou svých týmů. Hodnotit by ji měli spíš jiní, ale z mého pohledu měla veliký talent, nebála se zakončení a převzetí zodpovědnosti, uměla vystřelit a i když se jí ze začátku moc nechtělo, naučila se i docela dobře bránit. Její vážné zranění kolena mě hrozně mrzelo a velmi jsem ho obrečela.
A co říkáte na to, že se rozhodla pro trénování nejmenších basketbalistek? Radila jste jí v začátcích, nebo fungovala hned samostatně?
Mám radost, že Nikča podědila vztah k našemu krásnému sportu a že se dětem věnuje.
Jaká je podle vás trenérka? Na čem by ještě měla zapracovat a co jsou naopak její největší přednosti?
Nikča je v mnohém stejná jako já – je pečlivá, přemýšlí nad skladbou tréninků a připravuje si je. Má výborný vztah k dětem, je veselá a energická. Líbí se mi, že zapojuje do tréninků hodně všeobecné průpravy a snaží se holčičkám vše vysvětlovat a ukazovat. Abych ji ale jen nechválila – je tvrdohlavá, rady ode mne moc nechce poslouchat. Také se bude muset naučit více křičet, má moc něžný hlásek, který při utkáních zaniká…
Nemáte společný sen, že byste v budoucnu vedly jedno družstvo?
Představa je to zajímavá, asi si o tom budeme muset popovídat…
Po celou dobu působíte pouze u nejmladších kategorií, nelákalo by vás tedy pracovat i se staršími basketbalistkami?
Práce s nejmenšími mě maximálně naplňuje a ohromně baví. Děti mají obrovský elán a chuť do trénování. Je prima sledovat jejich pokroky a zlepšování a zároveň jim vštěpovat lásku k basketu.
A jak to podle vás bude mít vaše dcera? Také zůstane u basketbalového potěru?
Nikča letos maturuje, příští rok míří studovat do Prahy. Ráda by u trénování zůstala, ale vše záleží na časových možnostech. Myslím, že by bez basketu být nemohla a tak věřím, že aspoň nějakou formou se u něj bude pořád pohybovat.
Kterých trenérských úspěchů si ceníte nejvíce? Jsou to medaile z mistrovství České republiky, nebo fakt, že jste pod bezednými koši dokázala vychovat stovky baskeťaček?
Nejsem trenér, který by si doma vystavoval trofeje a hrál „na medaile“. Těší mě, když přivedu nové děti k basketu, tak je hra baví a chodí na něj rády. Nicméně, asi největší radost mi zatím udělal zisk třetího místa z mistrovství republiky mladších minižaček ročníku 2002/2003 z Litoměřic. Byl to první cenný kov pro Strakonice v minižákovské kategorii. Holky i rodiče, to byla dohromady výborná parta.
Otázky pro Nikolu Drnkovou
Basketbal jste hrála do kategorie žákyň, ale poté přišlo zranění. O co se jednalo a jakou dobu jste vůbec na palubovce nebyla, než jste znovu oblékla dres béčka žen?
Na začátku sezony 2014/2015 jsem měla zranění kolene, nejzávažnější byl přetržený přední zkřížený vaz. Jelikož to bylo v mladém věku, tak jsem musela čekat na operaci rok a půl. V této době jsem ještě zkoušela trénovat, ale koleno bez operace prostě nedrželo. Po operaci následovala dlouhá rekonvalescence, doktoři řekli, že s basketem je ideální naplno začít až rok a půl po operaci. V minulé sezoně jsem znovu začala za béčko žen. Takže bez basketu to byly necelé tři roky.
Přišla jste s nápadem, že byste chtěla trénovat sama, nebo vás poprosila mamka, jestli byste jí nepomohla s nejmenšími?
Trénování mě lákalo vždy, protože mě baví práce s malými dětmi. Chodila jsem na mamky tréninky, kde jsem čerpala zkušenosti, a když jsem se dozvěděla, že se koná školení trenérů v nedalekém Borotíně, tak jsem se rozhodla to zkusit a od další sezony začít trénovat.
Je to pro mladého a začínajícího trenéra hodně těžké mít na starost svoje družstvo, nebo jste ten přesun z hráčky na trenérku zvládla v pohodě?
První sezonu jsem začínala pomalu, nejdříve jen tréninky s nejmenšími. Pravidelné zápasy s družstvem začaly až od pololetí, takže jsem měla čas se na to připravit. Samozřejmě jsem ráda, že jsem měla a stále mám při svých začátcích vedle sebe zkušenější trenéry, kteří mi můžou poradit a pomoci.
Máte také v plánu zůstat u nejmladších kategorií, nebo byste se časem chtěla věnovat i starším?
Jelikož mě letos čeká nástup na vysokou školu, nevím, zda budu trénování příští rok vůbec stíhat. Pokud ano, určitě bych chtěla pokračovat s nejmenšími. Baví mě to, stejně tak i holčičky jsou do toho zapálené, tréninky tvoříme spíše formou her. S holčičkami prožíváme jejich první zápasy a body, což je skvělé.
Bavíte se s mamkou o basketbalu doma často?
Samozřejmě, probíráme zápasy našich družstev a výkony jednotlivých hráček. Řešíme ale i zápasy všech strakonických týmů a hodně času trávíme přímo v hale, kde sledujeme jejich zápasy.
Béčko nejmenších vedete společně s Markétou Jánskou. Proč padla volba zrovna na ni a jak vám spolupráce vyhovuje?
S Markétkou jsme obě bývalé basketbalistky, spolužačky a obě rády pracujeme s dětmi. Zeptala jsem se jí, jestli by do toho šla a ona souhlasila. Jsme spolu od začátku našeho trénování a nemůžu si stěžovat, spolupráce mě s ní baví a vyhovuje.
Letos se vaše družstvo mělo zúčastnit svého prvního republikového šampionátu. Mrzelo vás to hodně, když jste se dozvěděla, že je sezona předčasně ukončena?
Ano, áčko nejmladších, které vede Zuzka Karoĺová s mou pomocí se mělo zúčastnit národního finále v Hradci Králové. Samozřejmě mě to velmi mrzí, holky se na turnaj připravovaly celý rok a myslím, že měly i šanci na pěkné umístění.
Až vládní opatření pominou, budete se snažit ještě pro své svěřenkyně domluvit nějaké přátelské zápasy, nebo bude následovat volno až do přípravy na novou sezonu?
I teď v době, kdy nemůžeme trénovat, jsou pro holky vytvořené různé soutěže a výzvy. Všechno záleží na tom, kdy budeme moct začít znovu trénovat, pokud to bude v květnu nebo červnu, myslím, že ještě pár tréninků uskutečníme. Pokud ne, tak nás na konci prázdnin čeká tradiční soustředění, které už snad bude moci proběhnout.
Autor: Jan Petráš/www.jcted.cz